Nové centrum mimo centrum
Byli tam všichni. Dobře, pak by nebylo komu o tom psát. Nebyl tam pan prezident, z Dolní Cerekve také skoro nikdo a nejsem si jist ani zástupci Společnosti Jindřicha Chalupeckého, či kdo by ještě mohl figurovat mezi pravidelnými čtenáři Kulturních novin. Každopádně se na nádvoří nově otevřené „zóny pro umění“, 8smička, v Humpolci sešla společnost pestrá až kontrastní, jakou na vernisáži zpravidla nezažijete. Prominenti se tu mačkali s plebejci, těla patřící zvučným jménům galeristů, sběratelů, umělců a obchodníků s uměním s těly humpoleckých domorodců, přespolních nadšenců a zvědavců, pánové Sklenář, Runták, Dostál, pražská galerie a aukční dům Kodl, pelhřimovský Dub i brněnský Artikl i moji kamarádi, co bydlí v lese kousek od Jimramova.
Aby ne, už jenom pozvánku si schovávám mezi rodinnými šperky, abych ji mohl v dobách nejtěžších vyměnit za peníze na studium svých dětí nebo pěknou dovolenou. Z Brna i z Prahy byly vypraveny free autobusy a řízky, Humpolec a zpět (řízek se nevracel).
Vznik center mimo centra je věcí potřebnou a tudíž záslužnou. Proboha, kdo pojede za výstavou do Humpolce? A skvělé také je, že mezi milionáři stále přibývá těch, kteří investují do umění. Pravda, nejen ekonomická krize z roku 2008 ukázala, že umělecký artefakt může být větší jistotou než akcie nějaké banky, nadto s přidanou hodnotou nevyčíslitelného zážitku. Investice do umění prostě už je, byť v našich končinách poměrně nový, populární koníček majetných, ale nemusíme se nutně hned otáčet na slově vypočítavost, či termínech sběratel (ten, který propadl vášni pro umění) a investor (ten, který s uměním spekuluje). Bez potenciálu finančního zhodnocení by ubylo „pravověrných“ sběratelů a leckterý investor zase postupně podlehne kouzlu umění a byznys odsune na druhou kolej. Bez jedněch i druhých a jejich přirozených mutací bychom se dnes jen stěží mohli obdivovat vrcholným dílům baroka či expresionismu.
Neznám osobně muže, který defakto za 8smičku může, coby předseda zřizujícího nadačního fondu i humpolecké společnosti Hranipex, v jejímž majetku se nachází nově rekonstruovaná budova bývalé textilní továrny. Ale pokud je toto dílo jeho investicí, tak nikoli finanční, ta se nutně musí zhodnotit jinak, jinde. Jedna věc je kupovat umění, ale druhá je postavit pro umění barák, a to nikoliv jako muzeum své sbírky, ale jako galerii pro současné živé umění, a starat se o její provoz. Tady už není Zdeněk Rýzner sběratel nebo investor, ale mecenáš.
Samozřejmě jsme dosud svědky pouhého, byť obdivuhodného, přestřižení pásky.
Pocta suknu, výstava právě tak předvádivá jako hluboká, jíž se 8smička veřejnosti otevřela, slibuje mnohé; široký erudovaný záběr, spolupráci s externími odborníky a institucemi, citlivost k místu i historii. Vedle toho však, mluvil-li jsem o rozdílu mezi muzeem a galerií, je tato expozice z větší části řešena spíše jako muzeum, kde v přehršli nahromaděného „čtete“ související položky historie, místo toho aby prostor tvořil místo pro rezonanci uměleckého díla.
Podobných projektů, které s velkou pompou začaly a během dvou či pěti let také skončily, je již řada. Věřím, že 8smička k nim patřit nebude. Těším se proto na její výstavní plán, na fungování doprovodných programů i zapojení do veřejného života.
Jan Nálevka, jeden z autorů v 8smičce vystavujících, nechal v roce 2006 ušít vlajky všech členských států Evropské unie z barevně nestálých látek. Následně je vypral ve veřejné prádelně, všechny pohromadě. Propojené sepráním, univerzální růžová ve všech národních barvách. Kontrastní společnost, která se sešla při otevření 8smičky, může představovat růžovou vizi budoucího provozu, pokud si „humpolecká zóna“ udrží tuto společnost s barvami stále živými.