Jarní ráno na naší ulici

Foto Jiří Plocek

Obsazení:

1. Mourovatá kočka Betty s velkýma očima, velký černohnědý německý ovčák Oryn – oba s trvalým pobytem na naší ulici

2. Tři holubi – příležitostný pobyt

3. Několik neidentifikovaných bytostí lidského rodu

Úvodní rozehrávka:

Před půl osmou otevírá naše sousedka ze spodního bytu dveře a Betty vychází důstojně do předzahrádky. Oryn leží u protějšího domu za brankou před vjezdem do garáže (dveře jsou pootevřeny) a pozoruje skrze pletivo dění na ulici. Na ohnutém rameni lampy před naším domem sedí dva holubi a dívají se stejným směrem. Oryn je klidný, jen občas střihne uchem, ještě si nevšiml Betty. Chodníky i asfaltový povrch jsou zčásti pokryty růžovým sněhem, jenž se snesl z velkých sakur rostoucích po obou stranách ulice.

Děj:

Oryn spatří Betty, která rozvážně křižuje silnici, a vbíhá do předzahrádky vedle vchodu do garáže. Rozčileně štěká a mává ocasem. Přestože je německý ovčák, štěká zřetelně česky: Haf, haf! (Pozn. aut.: Ověřoval jsem si též jeho znalost angličtiny: Woof! – Neumí, nerozumí.) Betty ani nemrkne a rozvážně se nese k úhledně upravené zahrádce se záhonky květin ob jeden vchod od Oryna. Proleze brankou a ztratí se Orynovi z očí. Ten si lehne k plotu, čenich položí na tarásek a vyčkává.

Nad zahrádkou ve druhém patře je otevřené okno. Betty očichá trsy květin, vybere si místo u tulipánů, zahrabe packami, začne se točit v kruhu, přičupne a šup něco do jamky. Předními packami pak pěkně důkladně na to přihrábne hlínu z okolního záhonku. Chvíli dělá jako kdyby nic, chodí sem tam mezi květinami a pak zas, tentýž akt. A zas u tulipánů. V tu chvíli vykoukne z otevřeného okna mužská hlava a upřeně kočičku pozoruje. Čekám, co bude. Nic. Betty dokoná svou potřebu. Obdivuju stoický klid toho chlapíka. Možná ale ten záhonek patří spodní partaji. Betty tam chodí každý den.

Na chodnících houstne pohyb. Děti, občas i s rodiči, si vykračují do blízké školy. Mezi dětmi se občas objeví i důchodce. Nevím, kam míří. Oryn na některé z nich – děti i dospělé – štěká. Nevím, podle jakého klíče si vybírá, ale někdy je dost rozrušen a neví, kdy přestat. Tehdy se z pootevřených dveří ozve: „Kuš, Oryne! Dej pokoj!“ – Oryn se zastydí, sklopí ocas, udělá pár kroků po předzahrádce, kde kromě něj jsou pouze dvě nevelké túje (bot. zerav západní, Thuja occidentalis), přívěsný vozík za auto a skříňka s domovní elektrickou přípojkou. U všech těchto objektů se zastaví, zdvihne zadní nohu a označkuje je. Zjevně se mu uleví.

Mezitím procházejí kolem další školáci, Oryn zas vyletí, ale pak se stáhne a začne obíhat jednu túji. Zastaví se, nahrbí se, přičupne a šup něco do jamky. Zahrabává to na rozdíl od Betty zadními tlapami a nedbale.

Uspokojená Betty proleze brankou, přejde ulici, zatne drápky do kmene sakury u chodníku na naší straně a protáhne si důkladně hřbet. Okolojdoucí školáci ji nevzrušují. Vrátí se před náš vchod, sedne si na tarásek a počítá kolemjdoucí. Oryn stojí naproti za plotem, upřeně ji pozoruje, mává ocasem a školáků si nevšímá.

Dvojice holubů na rameni lampy celou dobu nehnutě pozoruje děj. Náhle odkudsi přiletí další holub. Sedne si mezi ně a začne na toho napravo gestikulovat zobákem. Pak se otočí k tomu nalevo, který se tváří, že nic nevidí. Když se k němu ale ten nový přisune, tak znechuceně odletí. Sedne si na další lampu na ulici. Ti dva, co zůstali, hopkají na lampě a cosi si proti sobě kývajícími hlavičkami naznačují. Asi, že je jaro.

Dole na chodníku už nikdo nechodí. Ulice je prázdná. Betty se vyplíží z naší branky a zamíří do prostor mezi paneláky na konci ulice. Oryn se může zbláznit, štěká, mává ocasem, ale nic nenadělá. Lehne si rezignovaně k plotu, čumák položí na tarásek a kouká směrem, kam odešla Betty. Dva holubi sedí na lampě vedle sebe a dívají se stejným směrem.

Začíná další pracovní den.