Svědek ožívajícího času
Současná éra bývá často definována jako „mediokracie“ – zároveň se však hovoří o úpadku tradičních médií, jejichž roli převzal chaotický svět internetu. Ztělesněním zlatého věku novinařiny byl bezpochyby Tom Wolfe, celým jménem Thomas Kennerly Wolfe – to abyste si ho nespletli, jako se to kdysi stalo mně, s Thomasem Claytonem Wolfem (1900–1938), autorem monumentální rodinné ságy K domovu pohleď, anděle.
Narodil se 2. března 1931 v Richmondu ve Virginii (vrozenou imunitu tohoto státu vůči veškerým intelektuálním a kulturním podnětům nezapomenutelně popsal Wolfeův krajan a vrstevník William Styron), ovšem brzy rodný Jih opustil a studoval na Princetonu a Yale. Stal se reportérem prestižních listů Washington Post a New York Herald Tribune a brzy získal pověst zázračného dítěte: uměl se dostat všude, kde se něco zajímavého dělo, a zároveň to uměl popsat způsobem, který nikoho nenechal v klidu. Jako správný všeuměl své texty také sám ilustroval, vynikal i ve sportu a jen o vlásek mu unikla kariéra profesionálního baseballisty. Zkrátka, samotný Wolfeho životopis je ideálním námětem na velkofilm – a uvidíme, kdo ho natočí, když Miloš Forman už to být nemůže.
V roce 1964 se Wolfe přidal ke spisovateli Kenu Keseymu (autorovi předlohy pro Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem), který projížděl Ameriku starým školním autobusem s partou bizarních existencí, nazvanou Merry Pranksters (do češtiny se to zpravidla překládá jako „Veselí šprýmaři“, což ovšem zní jak z Vilímkových Humoristických listů). Všichni byli věčně pod vlivem LSD a dalších drog a na svých cestách neustále provokovali policisty, usedlé maloměšťáky, ale i liberální intelektuály s jejich bezzubými protesty proti vietnamské válce. Wolfe pochopil, že o něčem tak programově nespoutaném není dost dobře možné referovat podle pouček biflovaných na katedrách žurnalistiky. Jeho kniha Kyselinovej test jako by byla psána na tripu (Wolfe si však ve skutečnosti od pranksterského stylu života udržoval značný odstup), tvoří ji hektický proud asociací bez jasné návaznosti, text se hemží slangem a vulgarismy. Ovšem na čtenáře, který neměl možnost u toho být, může tato reportáž působit jako samoúčelný slovní průjem; všechna ta extravagantní individua s podivnými přezdívkami se nakonec zdají být vzájemně zaměnitelná, stejně jako všechny jejich divoké historky, kterým obvykle chybí pointa. Podstatné je vystižení dobové nálady, obrovského výbuchu nahromaděné energie jedné generace, která jako by se vracela k původnímu americkému ideálu žít si po svém a na svůj účet, dosud pohřbenému pod nánosem civilizačních konvencí. Jako by sex, drogy a rockandroll byly dalšími pevninami k objevování, zdrojem silných zážitků a tím snad i lepšího poznání světa. Dnes už asi nikdo nevěří tezi, že více drog znamená více svobody – ostatně i Kesey sám, poté, co byl nakrátko uvězněn, s největšími vylomeninami přestal. A když na počínání Merry Pranksters navázalo hnutí květinových dětí, dopadlo to jako vždy, když se z originálního nápadu stane masová móda.
Šedesátá léta každopádně otřásla všemi dosavadními jistotami – a pro novináře Wolfeova ražení to byla velmi inspirativní doba. Popisoval nejrůznější subkultury vegetující na okraji společnosti, ale také si utahoval z pokrytectví „módních radikálů“ nebo z absurdit nefunkčního sociálního systému. Především však dokumentoval vše, co by se dalo zařadit pod termín „popkultura“: kult automobilismu, surfaře, sexuální revoluci i rostoucí vliv reklamy. Šíři jeho zájmů dokumentuje také kniha reportáží o amerických astronautech Správná posádka (známá i z filmového zpracování) – po rebelantském, až nihilistickém Kyselinovém testu tedy téma okázale státotvorné, ovšem s obdobným tématem odvahy jít až na hranici lidských možností. V dalších textech Wolfe sarkasticky účtoval s mýtem modernosti v umění (v Malovaném slově si vzal na mušku výtvarníky a hlavně galerijní byznys, v Od Bauhausu k našemu bydlení architekturu, design a urbanismus). Poukazuje na to, že avantgarda, která chtěla kdysi změnit nejen umění, ale především člověka a svět, časem ze svých mesiášských plánů slevila a soustředila se na vlastní prospěch – správný intelektuál veřejně vyznává Le Corbusiera, ale tajně sní o co nejkýčovitější vilce na předměstí. Podmínkou úspěchu v uměleckém světě je konformita s těmi správnými názory a interpretace se stala důležitější než dílo samotné. Dneska už to ovšem říká kdekdo, ale když s těmito tezemi tehdy přišel Wolfe, sklidil za ně velmi tvrdou kritiku.
Wolfe definoval svůj styl psaní jako „nový žurnalismus“: využíval beletristické postupy (už názvy jeho článků byly často plné hádanek a slovních hříček), snažil se čtenáře maximálně vtáhnout do děje, neskrýval svůj subjektivní pohled, hýřil bonmoty, jimž bylo dáno zlidovět, jako když například sedmdesátá léta označil termínem „Me Decade“. Nešlo samozřejmě o to nahrazovat fakta bezbřehou fabulací, ale podat je způsobem, který utkví v paměti spíše než suché zpravodajství. Jistě nešlo o nijak zvlášť epochální objev (co třeba náš Jan Neruda?), ale ideálně se tím trefil do nálady tehdejší Ameriky, která slyšela na všechno, co bylo mladé, drzé a alespoň na první pohled nekonvenční. Každopádně na dvou židlích se obtížně sedí a limity nového žurnalismu odhadl John Seelye, když konstatoval, že nic není tak staré jako včerejší noviny, bez ohledu na různé narativní triky, a uzavřel to slovy: „Pokud je nějaký rozdíl mezi starou beletrií a novým žurnalismem, pak je to ten, že beletrie je obdařena půvabem, silou ideálu a soucitu, kterou materiály zde sebrané postrádají.“ Snad i proto se Wolfe od osmdesátých let soustředil na psaní románů: Ohňostroj marnosti i Muž na vrcholu jsou sarkastickým pohledem do zákulisí údajných sloupů společnosti, jako je justice, média, univerzity či finanční instituce – a prý to platí o dalších dvou, I Am Charlotte Simmons a Back to Blood, které ještě do češtiny přeloženy nebyly.
Wolfe celý život rád provokoval své okolí – jak svojí intelektuální převahou dávanou najevo při každé příležitosti, tak také například okázale elegantním stylem oblékání, z něhož si nakonec dělali srandu i v seriálu Simpsonovi. Zároveň si však ze svého sklonu k snobismu rád utahoval, snad i to byl jen způsob, jak na sebe upozornit. O řadě jeho činů a výroků se můžeme jen dohadovat, jak je vlastně myslel, jako například když jako snad jediný prominentní americký intelektuál podpořil politiku George W. Bushe. A poslední žert se mu podařil po smrti, když vyšlo najevo, že se nejspíš narodil už v roce 1930 a všechny redakce narychlo přepisovaly nekrology.
Wolfe měl samozřejmě mnoho epigonů, kteří bohužel postrádali jeho rozhled: příslovečný sklon americké žurnalistiky k rychlým generalizacím částečně padá i na jeho vrub. Navíc se nový žurnalismus stal obětí svého dramatického úspěchu: senzace samozřejmě nejsou obnovitelným zdrojem, takže autoři začali časem vykrádat sami sebe a snažili se šokovat za každou cenu. Od té doby bohužel novinařina zdegenerovala na vymýšlení nově znějících titulků ke starým zprávám. A v éře internetu (o němž se mimochodem Wolfe vyjadřoval se značným despektem) se stala tím nejdůležitějším dryáčnická hesla, která přimějí čtenáře kliknout; aby článek dočetl nebo o něm nedejbože přemýšlel, to už se po něm nikdo neodvažuje žádat. Tomu Wolfovi lze rozhodně vytknout ledacos, rozhodně však nikoli lhostejnost a rutinérství. Už proto si zaslouží, aby nebyl zapomenut: a tomu by jistě pomohlo, kdyby česky vyšly i jeho další knihy.