Nejsoupřecehloupí
„Lidi dobře vědí, že když si to rozkradli, tak to nemůžou vyhrát.
Lidi nejsou hloupí.“
(M. Forman, I. Passer, J. Papoušek: Hoří, má panenko)
Za celý svůj od Boha daný život jsem neměl možnost promluvit s lidmi, kteří ve svých rukou drží hmotný osud národa. Před týdnem se mi to povedlo. Vůbec poprvé jsem byl přizván, abych obhajoval svůj grantový projekt, sérii reportáží a rozhovorů na téma sociální stav dnešní ČR. Že jsem zvláštní případ, na to jsem si už během svého života zvykl – že to ale zreflektuje i grantová komise jsem nečekal. Normálně rozhodnou, zda dají, či nedají, hned po přečtení grantu – ale pro mě vyhlásili „druhé kolo“, které spočívalo v tom podívat se na člověka, který se zabývá takovými věcmi a staví je do takových souvislostí naživo…
Slyšení bylo určeno už tím, že se konalo naproti sálu pražského komorního Divadla Kolowrat, kam jsem v mladých letech často chodíval na absurdní hry. Přišel jsem o pět minut později, protože vlak z Hradce jel odklonem. Spěchaje kolem obchodního domu Luxor jsem zavolal sekretářce, že jsem tam coby dup. Na její starostlivý dotaz, kde jsem zaparkoval auto (aby mi ho neodtáhli), jsem popravdě odpověděl, že jsem nikdy žádné auto neměl. Vida, výhody prekariátu!
Když jsem uřícený dorazil do zasedačky naproti divadlu, soucitný ředitel organizace mi nalil vodu, zatímco předseda komise poklepal na hodinky a s výrazem Hujera z filmu Marečku, podejte mi pero, mi řekl: „Máte ještě 14 minut.“ „Žádný problém, to krásně stihneme!“ zvolal jsem a vytáhl z batohu podklady, které jsem komisi za deset minut vyložil.
Podstatu následné debaty velice urychlil rozhovor v časopise Hlídací Pes, v němž jsem v kostce zformuloval svůj politický manifest. Ukázalo se, že komise grantového fondu ho četla. Díky této informaci mezi potenciálními cesionáři a cedentem okamžitě došlo k vzácné shodě. Obě strany jsme předem věděly, že velkopodnikatelé někomu, kdo si myslí, že média nemají vlastnit velkopodnikatelé, nedají ani korunu. (Nejsou přece hloupí.) Možná právě proto jsme si diskuzi opravdu užili:
ČLEN KOMISE: „Říkáte, že Kulturní noviny vznikly z Literárních novin poté, co z Literárek odešla část redakce, která nesouhlasila s novým vedením. V čem se ale od většiny autorů Literárních novin liší vaše osobní názory?“
JÁ: „V ničem. Nemohl bych ale pracovat pod majitelem estébákem. Stejně tak bych nemohl pracovat pod majitelem oligarchou. Média provozovaná Bakalou, Babišem, Tkáčem, Křetínským, Soukupem a Valentou jako jejich velkoprůmyslový píár jsou pro mě nepřijatelná.“
ČLEN KOMISE: „Nezdá se vám, že některým z nich křivdíte? Je v nich rozdíl!“
JÁ: „V čem? V tom, že Babiš vytuneloval české zemědělství a potravinářství, zatímco Bakala ‚jen‘ Ostravsko-karvinské doly?“
ČLEN KOMISE: „Říkáte, že chcete, aby některé reportáže grantového projektu vyšly v německém deníku Die Tageszeitung. Co tím sledujete?“
JÁ: „Aby tato země měla ostudu.“
Uvítal jsem, že i tato diskuze proběhla v krátkosti. Spěchal jsem totiž do nákupního centra. Společnost Herbert, v naší čtvrti proslulá tím, že v ní cena másla momentálně kolísá od 19 do 60 korun, vyhlásila soutěž, která spočívá v tom, že za každý nákup nad 200 korun dává nakupujícím nálepky, a kdo jich nasbíral dvanáct, může si vybrat buď výrobek zdarma (balíček exkluzívní kávy s názvem Kolumbie, Brazílie nebo Keňa) anebo si připlatit na zlevněný kávovar za 5999 Kč. Hned za první den, kdy jsem se o akci dozvěděl, jsem nasbíral dva tikety, které mi polepila moje známá prodavačka. A protože ceny zdarma už byly pryč, poradila mi jít do většího obchodu.
„Milej pane, ty už neseženete,“ řekl mi sdílný vedoucí pražského Hyperherbertu, „Majitelé nejsou přece hloupí. Nechali těch dárků zadarmo vyrobit jen omezený množství a teď už holt dostanete dárek zadarmo jenom za peníze. A lidi taky nejsou hloupí. Nejdřív vybrali Brazílii a Kolumbii. Do včerejška jste si moh vzít aspoň Keňu, ale dneska už je taky vybraná – zůstaly nám jen tyhle předražený elektrický hajtry. Kdybyste měl zájem…“ odcházeje, mával rukou směrem k hoře kávovarů, tyčící se mezi krabicemi s banány a chladicími boxy se zavaxovaným masem…
Po skončení novinářsko-obchodního shonu jsem v Sherwoodu před pražským hlavním nádražím (kde se zrovna demonstrovalo za to, aby bezdomovci, které vyhánějí z nádraží, mohli spát aspoň tam) potkal svého starého židovského spolubydlícího, vozíčkáře Vaška, se kterým jsme svého času tvořili nerozlučnou humornou dvojici – a taky Zuzku, jejíž dcera ten den zrovna udělala maturitu. Bylo to krásné setkání, během něhož jsme si všichni tři zrychleně vypověděli všechny aktuální zkušenosti. Zuzka pak odešla slavit, a já jsem Vaška, opravdového mistra židovské lapidární glosy, doprovodil na metro, přičemž jsme pořád probírali můj neskutečný zážitek s grantovou komisí. Načež jsme v hukotu přijíždějícího metra ukončili den touto tečkou:
JÁ: „A jakej je ten tvůj novej spolubydlící?“
VAŠEK (po velmi krátkém, sekundovém zamyšlení): „Jako ty. Ale hubenější.
A chytřejší…“