Počteníčko: Politý ká
Byli jsme kluci z Dolní ulice. Neměli jsme nejmenší ponětí, že žijeme ve městě, které někdo a nějak spravuje, nebo dokonce ve státě nějak řízeném. Žádné znaky, příznaky nebo znamení městské nebo státní autority nebylo nikde vidět. Strážníka jsem za celé dětství v Dolní ulici viděl jen jednou nebo dvakrát, ale až na horním konci u Petrského kostela. Zajímala mě na něm, stejně jako ostatní kluky, černá stříbrně lemovaná skořápka, kterou nosili strážníci na hlavě, a hlavně pendrek. Nenapadlo nás tehdy, k čemu pendreky jsou, připadaly nám spíš jako legrační rekvizita, stejně jako policajt sám – pamatuji se, že kterýsi kluk při jednom setkání se strážníkem dělal skopičiny a pokřikoval z uctivé vzdálenosti: „Policajt, laprcajt! Policajt, laprcajt!“ Policajt na něho legračně zahrozil a pokračoval v obchůzce.
Policajti imaginární se ovšem často vyskytovali v naší snad nejoblíbenější hře. Byla to hra „na raubry a na policajty“. Nevzpomínám si už, jaká měla pravidla. Vím jenom, že policajti honili raubry a raubři se nesměli dát chytit. A šlo tuším o to, uniknout policajtům k velkému stromu, který stál někde mezi Holínkovým mlýnem a Drmolovou hospodou. Byl to už starý strom, asi akát, s popraskanou kůrou a rozeklaný velkou dutinou. Na začátku hry se rozpočítávalo, kdo bude raubr a kdo policajt. Všichni chtěli být raubři a nikdo nechtěl být policajt. Hrálo vždycky hodně kluků a role musely být rozděleny spravedlivě. Ale sotva se rozdělily a hra začala, všichni brali vážně i roli policajta, který představoval spíš cosi jako spravedlivého šerifa, jak je známe z kovbojek, než trestající nesympatické rameno spravedlnosti. Takže i policajti v té hře měli svoji čest, stejně jako ji měly, přirozeně, romantické postavy raubrů.
Četníky jsme viděli v Dolní ulici taky jen jednou. Byli dva, měli šedé pláště a přilby a šli přes celou ulici až za lihovar, kde hořel stoh. To byla vzrušující událost. Stoh byl obrovský a hořel od odpoledne až do noci. Lítaly z něho snopy jisker a vybuchovaly vysoko k nebi a stoupal černý kouř. Celá ulice byla „auf“ a hned se začaly šířit fámy. Že požár někdo založil, že je to jakási msta. Jiní tvrdili, že v něm uhořela Johana, to byla tulačka, která se toulala se svým druhem, tulákem v tralaláku, ozdobeném kusem ptačího křídla, štětkou z chlupů a jakýmisi pestrými cetkami. Objevovali se občas v létě, kupovali si v krámě denaturák a ředili ho vodou. Ta ho mléčně zakalila a vznikla z toho jakási zlá, ostře páchnoucí tekutina. Tulák nosil hůl, sukovici s kovovou špicí a s vyboulenými suky. Jednou položil na zem klobouk s ptačím křídlem a s napřaženou holí volal na kluky: Kdo si ho lapne, je jeho! Odvážil se jeden starší kluk, Lojza Šnajdr. Skočil, chňapl po klobouku, a než ho stačil popadnout, dostal holí, rozsekla mu škaredou ranou horní ret. Z kluka crčela krev, tulák se chechtal a pomalu s Johanou odcházel. Lojzovi ret srostl, ale zůstala mu velká jizva.
Johana ve stohu neuhořela, byla to falešná fáma. Četníci stáli vedle sebe a dívali se na ten fajer. Měli na puškách nasazené bodáky – šly po nich odlesky ohně. Ale ani ty bodáky jsme si nespojovali s násilím, spíš jenom vzbuzovaly respekt.
S násilím souviselo slovo exekutor. To byl, jak jsme vyrozumívali z řeči dospělých, někdo nebezpečný a zlý, protože chodil fantovat. Ale nikdy jsme exekutora ani fantování neviděli. Také první plakáty, které jsem vídal vylepené na druhém konci ulice – to už jsem chodil do obecné a uměl jsem číst – jsem cítil jako jakési divné násilí: že mi cosi vnucují. Zdály se mi neskromné, vadilo mi, že to, co na nich je, se samo chválí velkými písmeny.
Nevnímali jsme ani sociální nerovnost jako něco nespravedlivého: paní Švecová z cikorky, žena žebráka, paní Vymlátilová, naše domácí, a paní Poslušná, bohatá selka, byly prostě ženské z ulice, jedna jako druhá.
Promítám si zpátky tu ulici a vidím, jak byla svá a jak si žila po svém, jak se v ní lidé dobře snášeli a jak se jim nikdo, žádná moc, žádný stát, žádná doktrína nepletli do života. Lidé vlastně ani dost nevěděli, že jsou „občané“, ale žili svá občanská práva – stát je respektoval.
Například právo dětí na přirozené dětství. Děti rostly v rodině a z ní – a odnikud odjinud – do sebe nabíraly vědomí o pravidlech lidského soužití, o tom, co je dobré a co špatné. Týž základní kodex mravnosti rozvíjela v dětech dál obecná škola, která učila jen znalostem a chování. Nic dalšího si neosobovala. Dobří učitelé a rodiče věděli, jak je dobré přát dětem dětství. Běhali jsme venku celé odpoledne až do večera a naučili jsme se číst, psát, počítat a myslet jako by bez námahy. Dobré učitele zajímalo, čím je které dítě zvláštní a podnikavé. Dávali dětem šanci rozvinout jejich osobitosti a pěstovat v nich budoucí individuality různých zájmů a orientací.
Děti se učily samy. Líp, hůř, ale samy. Škola to po nich chtěla, vštěpovala jim to jako ctnost, aby byly samostatné. Žádné třídní schůzky rodičů s učiteli, žádné zavalování dětí učením a žádné vyhrožování černou budoucností z neprospěchu. Pedagogy netýralo tisíc předpisů, rodiče se netřásli hrůzou ze špatné známky a nedřeli sebe i děti celý týden a po sobotách a nedělích, aby zvládli neúměrnou a zbytečnou látku.
Co je politika, nám vysvětlil poprvé v životě názorně pan řídící Švarc, když jsem chodil do druhé obecné: Nakreslil na tabuli velikánské písmeno K, potom šel k umyvadlu, vzal bílý plechový džbán s uchem, to byla obligátní rekvizita v každé třídě, popošel k tabuli a chrstl na písmeno K chlístanec vody. K pobledlo a voda crčela po tabuli dolů. Pan řídící vzal dlouhé ukazovátko, ukázal na tabuli a řekl, že politika je politý ká. Hladil si bříško, na němž mu do oblouku mezi knoflíkem a kapsičkou na vestě visel řetízek od hodinek, smál se a s ním celá třída. Jinak jsme zatím o politice nevěděli nic.
Ani o svobodě jsme toho moc nevěděli. To slovo patřilo spíš jen jako každoroční náležitost ke školním besídkám a později k oslavám a lampionovým průvodům 28. října. Na lampionové průvody jsme chodili rádi a ta „svoboda“ k nim patřila. Že ji žijeme, jsme nevěděli.
Sergej Machonin: Příběh se závorkami (Alternativy). Atlantis, Brno, 1995, s. 52–54