Reportáž psaná na zastávce
(Milý Jiří, nezlobte se, že píšu až dnes, ale až dnes jsem se zastavil doma a sedl k počítači, jelikož coby tržní básník jsem byl na cestách, za tři týdny jsem absolvoval devět čtení; dva dny se už dávám do kopy…)
15. 5. 2018, út, restaurace Zámek ve Zlíně, beseda s Klubem přátel výtvarného umění a literatury, asi 14 žen a dva muži. Před začátkem besedy jsem zúčastněným položil otázku, kdo v posledním měsíci přečetl báseň, a jedna paní se zeptala, jestli se počítají i ty na parte. Jo. Bylo to před svatbou Meghan, s některými ženami jsme se příliš neshodli, ale dostal jsem dvoudecku vína a krásnou růži. Z hlediska prodeje nic moc: tři knížky, bude líp.
So 19. 5. 2018 hospoda U dvou slunečnic, na srazu spolužáků po šedesáti letech od maturity. Na popud některých spolužaček koupili si ti, kteří slyšeli, a jimž to dioptrie ještě dovolují, pět „Třešňových týdnů“ (dále jen TT) po 150 Kč a 2 sbírky básní „Marie McDonová“ (dále jen McD) za stejnou cenu. 5 ks katalogu ze své letošní výstavy obrazů a soch jsem tržně rozdal zadarmo.
Ne 20. 5. Buchlovice, Československé kulturní centrum, 15.00 hod., nádherné počasí, venku spousta návštěvníků. Uvnitř centra, spíš muzea, 8 žen + místní pan farář a jeho řidič + SCHOLA = 5 muzikantů včetně zpěváků, v pauzách mezi mými bloky hráli a zpívali písně velebící Boha. Bylo to milé a povznášelo to i ateistu. Akorát jedna dívka se zašklebila, když v textu padlo slovo prdel. Což pan farář zaznamenal a komentoval, že Zuzanka by asi uvítala slovo jemnějšího zrna, ale básník v rámci jeho poetiky má právo atd. Na stolech kolem pódia koláčky, chlebíčky a víno. Prodal jsem všechno, co jsem dovezl, tedy nejmíň 8 knih, některé ženy si koupily i moje starší věci, pan farář za to, že si vzal román Gumový betlém, který jsem si na čtení přivezl na ukázku, dostal McD, kde je i to kontaminované slovo, grátis.
22. 5. 2018, Opava, jméno hospody, kde jsem četl, jsem zapomněl, ale bylo to poblíž krásného parku, v němž je kopeček a na něm ti dva obří bronzoví kolibříci? kroutí (asi na nějaký elektronický pohon) svými zvonovitými hlavami. Do Opavy mě pozval vysokoškolský učitel literatury v domnění asi, že studenti mající už po semestru se na neznámou jim literární veličinu jenom pohrnou. Ale protože měl ten vš učitel a básník (sic!) asi strach, že stařík v tomto vlhce teplém (rozmnožovacím?) období by to nemusel utáhnout, pozval ještě ke čtení mladou slovenskou autorku, jejíž próza měla všechny atributy, jež by se mohly líbit: od análního sexu až po každodenní problémy s pletí nebo čím; abych byl upřímný, nevím přesně, protože do mikrofonu mluvila dost rychle… a té rychlé slovenštině to škodilo. Nebyl jsem lepší, ale pomalý, takže se ke mně někteří posluchači pak obraceli s prosbou o zakoupení knížky. Coby tržní básník vydělal jsem 700 Kč, zpáteční lístek na vlak do Zlína mě stál 360 a sedmička vína, kterou jsem vypil s krásnou archivářkou, byla v té vinárně za 270; její muž, též básník, pil černé pivo. Naštěstí jsem dostal honorář za čtení, který nemůžu zveřejňovat, a ubytování bylo ve školní ubytovně zdarma.
28. 5. jsem četl v Literární kavárně v Řetězové v Praze, na druhý den 29. jsem jel do Plzně. Po čtení bývám vždycky trochu „vypsychlý“, člověk přemýšlí, co pokazil, kde mohl být lepší, a jak jsem tou noční Prahou po té její hrbaté dlažbě pak nesoustředěně procházel, jako bych se po palubě Titaniku procházel, ostatně všude kolem rozjíveného lidu a světel, cizinců a hudby, výloh plných skelných výrobků a obvyklého umění, vůní z opulentních jídel a pachů z míjejících mne koňských drožek…, ale moc jsem tu krásu, třeba takového „Tejna“ s lepkou měsíce nad věžemi, nevnímal.
P. S. Nikdy jsem nečetl tolik úvah o možné třetí světové jako teď, co se to naše NATO s takovou vehemencí stěhuje čím dál víc na Východ; může se mně tedy někdo divit, že se mi, jsa „vypsychlý“, z toho pražského mlna vynořovaly obrysy Titaniku?
Četba v Plzni. Zvláštní kapitola. Třešňové týdny, knížku-mozaiku popisující okupaci za II. světové a část padesátých let četla jedna mně neznámá paní ještě v rukopisu (poslal jí ho jeden můj přítel, kterému jsem se chtěl pochlubit), a jelikož filantropka, rozhodla se, že by mě, chudého důchodce, aby kniha vyšla, měla sponzorovat. Sama byla asi dvacetkrát v Egyptě, finančně a materiálně podporovala ve studiu chudobné káhirské dívky, takže má praxi; nyní posílá peníze na provoz školy do Gambie. Dar se kolikrát těžko dává a někdy těžko přijímá. Nakonec jsme se dohodli. Až přijedu, že mi v Plzni usnadní pobyt. Když jsem četl v aule studentům na jednom plzeňském gymnáziu, což taky zařídila, říkal jsem jim, aby nepsali a popisoval jsem, kolik by asi vydělali na básnické sbírce. Teď už ale vím, že jsem jim radil špatně. Pořád mají totiž možnost, že narazí na takovou mecenášku, s jakou jsem se setkal já, bohužel až v sedmasedmdesáti. Že jim taky zařídí tři čtení, rozhovor v rádiu, zaplatí noclehy v perfektním hotelu, uhradí všechnu stravu, bude je vozit svým autem z místa na místo a ještě jim zakoupí dárkový kupón, tak jako mně, na pobyt v dřevěné vaně plné teplého piva, zatímco studeného purkmistra lít budou si do „chřtánu“… A třeba zažijí podobný pocit jako já; v tom šeru a teplé vodě připadal jsem si jak na přelomu let 1940/41 v mé mamince… promiň, mami.
Takže naopak, pište, mí mladí přátelé, třeba se vám taky podaří jednou potkat paní podobnou paní Ivaně Š. z Plzně…