Počteníčko: Gedali

Žitomir v Babelových časech. Repro Wikimedia Commons

V sobotním předvečeru mě trápí dusivý smutek vzpomínek. Za takových večerů hladíval kdysi můj děd žlutými vousy svazky Ibn-Ezry. Má babička v krajkovém čepci věštila uzlovitými prsty nad sobotní svíčkou a sladce plakala. Dětské srdce se za takových večerů kolébalo jako lodička na začarovaných vlnách. Ó zetlelé talmudy mého dětství! Ó dusivý smutku vzpomínek!

Bloudím po Žitomiru a hledám plachou hvězdu. U starobylé synagógy, u jejích žlutých a lhostejných zdí, prodávají staří židé křídu, šmolku a hadry – židé s vousy proroků a kajícnickými hadry na vpadlých prsou…

Přede mnou je tržiště i skon tržiště. Tučná duše hojnosti je zabita. Němé zámky visí na pultech a žula dlažby je čistá jako pleš mrtvoly. Plachá hvězda bliká a hasne…

Úspěch se dostavil až později, úspěch se dostavil těsně před západem slunce. Gedaliho krámek se skrýval mezi neprodyšně uzavřenými kramářskými boudami. Kdy byl toho dne tvůj stín, Dickensi? V tomto krámku se starožitnostmi bys byl uviděl pozlacené střevíce a lodní lana, prastarý kompas a vycpaného orla, loveckou vinčestrovku s vyrytým datem 1810 a rozbitý kastrol.

Starý Gedali, maličký majitel s kouřovými brýlemi a v zeleném kabátě až na zem, přechází kolem svých pokladů v růžové prázdnotě večera. Mne si bílé ručičky, poštipuje sivou bradičku a se skloněnou hlavou naslouchá neviditelným hlasům, které se k němu slétají.

Krámek je jako krabička zvídavého a důležitého chlapce, z kterého bude profesor botaniky. V tomto krámku jsou jak knoflíky, tak mrtvý motýl, a jeho maličkému majiteli říkají Gedali.

Z tržiště všichni odešli, Gedali tu zůstal. Proplétá se labyrintem globusů, lebek a neživých květů, mává pestrým oprašovátkem z kohoutího peří a sfukuje prach z mrtvých květů.

A už sedíme na soudcích od piva. Gedali si stáčí a rozmotává úzkou bradku. Jeho cylindr se nad námi houpe jak černá věžička. Teplý vzduch proudí kolem nás. Tam nahoře se řine něžná krev z převržené láhve a mne obestírá lehká vůně tlení.

„Revoluci – té řekneme ano, ale cožpak sobotě řeknem ne?“ začíná Gedali a obtáčí mě hedvábnými řemeny svých kouřových očí. „Ano, křičím na revoluci, ano, křičím na ni, ale ona se před Gedalim schovává a posílá dopředu jen samé střílení…“

„Do zavřených očí slunce nevniká“, odpovídám starci, „ale my ty zavřené oči rozpářem…“

„Polák mi zavřel oči,“ šeptá stařec skoro neslyšně, „Polák, ten zatracený pes. Chytne žida a vyškube mu vousy, pes jeden! A teď ho bijí, psa zatraceného. To je výborné — tomu říkám revoluce. Ale pak ten, co bil Poláka, mi povídá: ‚Dej mi do obhospodařování svůj gramofon, Gedali…‘ ‚Mám rád hudbu, paní,‘ odpovídám revoluci. ‚Ty nevíš, co máš rád, Gedali, ale až po tobě střelím, tak se to dovíš, a já musím střílet, poněvadž já jsem — revoluce…‘“

„Musí střílet, Gedali,“ říkám starci, „vždyť je to revoluce…“

„Ale Polák střílel, můj milý pane, poněvadž byl kontrarevoluce; a vy střílíte, poněvadž jste revoluce. Ale revoluce — to je radost. A radost nemá ráda v domě sirotky. Dobré věci dělají dobří lidé. Ale dobří lidé nezabíjejí. To znamená, že revoluci dělají špatní lidé. Ale Poláci jsou taky špatní lidé. Kdo řekne Gedalimu, co je revoluce a co je kontrarevoluce? Studoval jsem kdysi talmud, mám rád komentáře Rašeho a Majmonidovy knihy. A jsou v Žitomiru ještě jiní chápaví lidé. A my všichni, vzdělaní lidé, padáme na tvář a hlasitě křičíme: běda nám, kdepak je ta sladká revoluce?“

Stařec zmlkl. A uviděli jsme první hvězdu, prodírající se podél Mléčné dráhy.

„Nadchází sobota,“ prohlásil Gedali významně, „židé musí do synagógy… Pane soudruhu,“ vstal a cylindr se mu zahoupal na hlavě jak černá věžička, „přivezte do Žitomiru pár dobrých lidí. Aj, v našem městě je jich pomálu, aj pomálu! Přivezte dobré lidi a my jim dáme všechny gramofony. Nejsme nevzdělanci. Internacionála – my víme, co je to internacionála. Já taky chci internacionálu dobrých lidí, aby každou duši vzali do obhospodařování a dali jí příděl pro první kategorii. Tumáš, duše, jez, prosím tě, měj si svou radost ze života. Internacionála, pane soudruhu, to vy nevíte, s čím ta se jí…“

„Ta se jí s prachem,“ odpověděl jsem starci, „a koření se nejlepší krví…“

To už do svého křesla z modré tmy usedla mladá sobota.

„Gedali,“ povídám, „dneska je pátek a už nadešel večer. Kde jsou tady k dostání židovské keksy, sklenice židovského čaje a kapka toho vysloužilého pánaboha ve sklenici čaje?“

„Nikde,“ odpovídá mi Gedali a věší zámek na svou krabičku, „nikde. Vedle je hospoda a dobří lidé tam prodávali, ale tam už se teď nejí, tam se pláče…“

Zapjal si zelený kabát na tři kostěné knoflíky. Oprášil se kohoutím peřím, našplíchal si voděnku na měkké dlaně a vzdálil se – drobounký, osamělý a zasněný, v černém cylindru a s velkou modlitební knihou v podpaždí.

Nadchází sobota. Gedali – zakladatel neuskutečnitelné internacionály – odešel do synagógy k modlitbě.


Rudá jízda. Přeložil Jan Zábrana. Odeon, Praha, 1971, s. 28–31