přečteno
Jméno nové sbírky Petra Hrbáče zcela vystihuje charakter básnického prostoru, v kterém se básně nachází – Na okraji topologické propasti (Druhé město, 2018). Sbíhavost, spojitost, kompaktnost a jejich znejistění. Co je zachováno při vzájemně jednoznačných oboustranně spojitých zobrazeních? Tato topologická otázka se znovu a znovu nabízí při extatických i ztišených obrazech střídajících měřítka krajinná až kosmologická – ohromující síla Měsíce, / duní a převrací kontinenty… s měřítky téměř mikroskopickými – vznešeně trčí lipnice bádenská (s klásky klubkovitě nahloučenými)… Hrbáč v nové sbírce neopouští žádnou z podstatných konstant své poetiky opakovaně pojmenovaných v recenzích předchozích sbírek či v textu Víta Slívy na záložce sbírky. S demlovskou horoucností oslovuje a oslavuje konkrétní květiny, stromy či veškerou vegetaci: Šeré lesy, skrývající neznámá jména kruštíků a tanečky vějířnatých kapradin / přicházíte naslouchat dechu spících lidí až na dvorky s bazalkou a s dobromyslí! Jeho básněmi tepe hudba: Pukliny míjí dítě, jsou napěchovány starými písněmi, / které pamatuje pouze pravěký jelen, / zanotovat si je můžeš jen se zavřenýma očima, / jejichž víčka pálí v tenkém bubnování. S vášní a citem pro morfologické detaily mapuje moravský místopis, charakterizuje místa skrze spatřené rostliny a zvířata, skrze dialog s nimi, skrze jejich melickou oslavu: Po cestě jestřábník, konopice a hlavně přerostlý hledíček / s jeho šklebivou korunou, která je o to menší, oč je rozsochatější, bylina podivná. / Sklonek léta, pýchavkové bubny! A samozřejmě si také hraje, zahrává, pohrává: s metaforami, vyhrocenými obrazy, poetickými „schválnostmi“: Mramory a klobásy, ryby a mraky, jehličí a pražce, / jak strašná smaženice z hříbků polotvrdých! Když jsem mezi vší tou hudbou, verši dlouhými na celou šíři strany, expresivními obrazy narazil na několik krátkých básní, přímočarých, ostrých jak čepel samurajského meče, byl jsem natolik uhranut, že alespoň tu mému naturelu nejbližší zde opisuji celou: FRYŠAVA // Po silnici sice, ale kolem trav a blatouchů / stoupáš k polní tváři vesnice, / blíží se večer, který sem skanul jako vousy podzimu, / jsi kravín, jsi stodola a sláma, / ležíš a tiše zlátneš / pod hukotem / Měsíce.
Poezie Jaroslava Kovandy je od Hrbáčovy znatelně odlišná. I když, kdo by chtěl hledat „průniky“, našel by je: vztahy básní ke konkrétním místům, chuť k nečekaným slovním spojením, hra s názvuky, souzvučností... Kovandovu poezii čtu už více než dvacet let, čtu ji, protože nápaditě glosuje, rozkrývá, tne, vyzývá k reakci, k přemýšlení, k názoru a přitom všem je vtipná, což lze konstatovat u málokteré poezie. Stejně jako Hrbáč zachovává Kovanda ve své nové sbírce Marie McDonová a jiné básně (JáSám, 2018) všechny podstatné (v předchozí větě pojmenované) konstanty své poetiky a i u něj je to dobře, protože ji rozhodně nijak nerozmělňuje, prostě ji dále obohacuje o nové překvapivé nálezy, které stojí za to číst, nejlépe nahlas. JABLONĚ ROZKVETLÉ V MLZE NA KOPCI // jak zástěra malíře pokojů pana Čunka / promiň / Do toho míchačky / ty věčně hladové vesnické žaludky / cement místní pyl / a podobný rozptyl / Vzrušující cenu má benzín u pumpy / u které jsem se stavil / Slevnili kaštany / žvýkám / pan prezident do rádia tvrdí / že má prostatu jak panic / ó ká
V letních měsících jsem jako kluk a student přečetl stovky knih. Postupem času letních knih ubývá, zejména těch nových. Listuji oblíbenými, sahám náhodně i cíleně do knihovny a konečně: dlouhé dny žádných knih nečtu. V lesích a lukách svatojánského léta čtu z tvarů a barev bylin, travin, dřevin, motýlů. Převaluji na jazyku krásná česká jména: medovník meduňkolistý, pětiprstka žežulník, kruštík tmavočervený, jirnice modrá, mečík střechovitý, oměj šalamounek, oměj vlčí mor, jarmanka větší, udatna lesní, úročník bolhoj, černýš hajní... bělopásek topolový, perleťovec stříbropásek, ohniváček modrolemý, dlouhozobka svízelová, batolec duhový...
P.S. V záhlaví zleva doprava: mečík střechovitý, bělopásek topolový, pětiprstka žežulník. Vše: Nízké Tatry, svatojánské léto 2018.