Obživlost: Přeceňované vzdělání
Jsem-li žádán vyplnit rubriku „vzdělání“, píšu „zanedbatelné“. Vypadá to skromně a současně je to pravda. Z osobní zkušenosti vím, že se vzdělání přeceňuje. Ať jsem dělal cokoli, nikdy nehrálo valnou roli, že k tomu nemám papíry, licenci či kvalifikaci. Nabyl jsem dojmu, že být samoukem, amatérem, selfmademanem čili nebýt poznamenán, predisponován školským systémem je konkurenční výhodou. Než mi to došlo, absolvoval jsem pravda naivně přijímačky na sociologii a později na FAMU, ale coby syn svého otce jsem byl nežádoucí. Později, když už bych asi byl žádoucí, jsem na získávání titulů a opisování diplomových prací neměl čas.
Pocit „zanedbatelného“ vzdělání byl ovšem, zdá se, pocitem generačním. Po pádu režimu mnoho mých vystudovaných kamarádů zbohatlo a pro své děti chtělo něco lepšího. Zaplatili dětem školy v cizině. Na vzdělání se pohlíželo jako na investici, která děti v životě zvýhodní, předurčí k úspěchu. Výsledkem bylo, že si tyto zvýhodněné děti po škole řekly: „Všude dobře, tak co tady.“ Pro absolventy s jejich elitním vzděláním se tady nenašla práce, respektive odpovídající plat. Anebo se vytratily rodičům do světa proto, že jak známo „cizí je lepší, i když je horší“.
Nedovedu posoudit, zda je naše školství dobré, anebo špatné, ale nemohl jsem si nevšimnout, že když je řeč o tom, jací voliči volí jaké politické strany, tak nejhůř vždy dopadnou voliči s vyšším vzděláním, z velkých měst, mladší a muži. Vítězně zpravidla volí lidé starší, ženy, z menších měst a venkova. A s nižším vzděláním! Nerad to říkám, ale příliš vysoké a příliš odborné vzdělání generuje přehnané ambice a nesplnitelná očekávání, takže vzdělání je vlastně sociální handicap.
Žít s handicapem se samozřejmě dá. Chytrému člověku vzdělání neublíží. Špatné lidi ovšem vzdělání činí nesnesitelnými, místo aby je kultivovalo. V populaci je žel hodně vysokoškolsky vzdělaných hlupáků, ze kterých se rekrutuje vlivná, do sebe zahleděná, od života odtržená elita, která je problémem jak veřejnosti, tak sama sobě. Připadá mi, že je jich plná televize.
Skončím příběhem, kterým jsem měl asi začít. V Pardubicích, kde jsem byl na vojně, byl antikvariát. Abych se seznámil s prodavačkou, která by pro mne odkládala bokem knihy o sociologii, psychologii a filosofii, než je umístí do regálů, ze kterých zmizí dříve, než dostanu vycházku, sehrál jsem scénku, ve které jsem byl za roztržitého vojáka, který bez zaplacení odešel s knížkou poezie, aby si to pak uvědomil a po týdnu se mohl přiznat, dlouze omlouvat a dodatečně zaplatit. Prodavačka si mne zapamatovala a oblíbila, takže když jsem se vracel z vojny, měl jsem slušnou sbírku knih o sociologii, které jsem měl z větší části přečtené. Zbývalo už jen získat univerzitní diplom a má kariéra sociologa mohla odstartovat.