Počteníčko: O nejudatnějších mužích
Lidé z jednoho kmene, žijícího v prériích, věřili, že jsou spřízněni s Velkým duchem. Proto si dali jméno Hidatsové, což znamená „Opravdoví lidé“. Byli přesvědčeni, že jejich příbuzný je učinil nejchytřejšími, nejsilnějšími a nejodvážnějšími lidmi na světě, a neustále se svou výjimečností chvástali.
Když nějaká žena požádala bojovníka, aby šel na dříví, pokaždé se jí dostalo stejné odpovědi:
- Jak si troufáš po mně chtít něco takového? Copak nevíš, že jsem předurčen ke slavným činům? Takové ponižující práce si dělej sama!
Někteří, aby se ještě více odlišili, utvořili bratrstvo válečníků. Jeho vůdce jednou večer prohlásil před radou starších:
- Teď jsme válečnické bratrstvo Psi. Zajímají nás jenom nebezpečné bitky. Slibujeme, že nezemřeme na lůžku, ale jen v lítém boji se zbraní v ruce.
Aby si je náhodou někdo nespletl s lovci, pyšní mladíci si vyrobili obrovské čelenky z ptačích per a nahé tělo si ovinuli dlouhými pruhy na červeno obarvené kůže.
Došlo to tak daleko, že všichni mladí muži o sobě rozhlašovali, jak jsou odvážní, protože netoužili po ničem jiném než po přijetí do bratrstva Válečných psů.
Ve vesnici byly ženy zavalené prací a muži se natřásali jako pávi.
Jedna hezká dívka jménem Ta, která nepoznala muže, zatoužila po vdavkách. Svěřila se staré tetě:
- Jak si mám najít manžela? Mladíci z naší vesnice si mě vůbec nevšímají. Sní jen o zabíjení a pohlédnout na ženu je ani nenapadne.
Stařena, která už pětkrát ovdověla, byla moudrá a zkušená. Poradila dívce:
- Hezky se ustroj. Obleč si bílé šaty z bizoní kůže, vezmi si své nejkrásnější náhrdelníky a za soumraku se hleď procházet na prostranství mezi stany.
Setmělo se a Ta, která nepoznala muže, chodila kolem dokola po návsi, usmívala se na muže, chřestila náhrdelníky, ale všechno bylo marné.
Další den řekla tetě, jaké zažila zklamání.
Stařena ji vybídla:
- Udělej totéž dnes večer a třeba i zítra. Přijde den, kdy některého muže upoutáš.
Bohužel, ať se dívka snažila, jak mohla, ničeho nedosáhla, roční doby přicházely a odcházely a Ta, která nepoznala muže, cítila, jak jí přibývají léta, a každým rokem si víc a víc zoufala. Když spatřila už šedesátkrát padat sníh, došla její tetě trpělivost.
- Takhle to dál nejde. Jen se podívej na ty nafoukance, za chvíli budeme mít ve vesnici jen samé dívky na vdávání. Řekni, kterého z bojovníků sis vyvolila, a očarujeme ho.
Volba Té, která nepoznala muže, už dávno padla na bojovníka jménem Úlomek kosti. Ukázala ho tetě. Ta namíchala tabák z tajemných bylin a řekla neteři:
- Vezmi si tenhle sáček. Je v něm kouzlo lásky. Večer, až budou muži sedět kolem ohně, dáš tabák Úlomku kosti. Dohlédni na to, aby vykouřil všechen tabák, jinak by byliny nepůsobily.
Jakmile se setmělo, muži se sesedli do kruhu kolem ohniště. Ta, která nepoznala muže, přistoupila k Úlomku kosti a podala mu sáček.
- Něco jsem ti přinesla, řekla. Vykuř ten tabák, je voňavý a bude ti chutnat.
Ale bojovník si ji hněvivě změřil.
- Myslíš, že jsem obyčejný člověk, abych kouřil takový tabák? Muž v mém postavení pohrdá nízkým potěšením.
Ta, která nepoznala muže, spěchala všechno vylíčit tetě.
- To nevadí, pravila stařena. Když ho ten muž nechce vykouřit, udělám to za něj.
Nacpala si dýmku kouzelným tabákem a zapálila ji.
S každým douškem, který teta vdechla, byla stále průsvitnější. Nakonec téměř zmizela. Ale ve skutečnosti jen měnila vzhled. Jakmile veškerý tabák dokouřila, nabyla podoby krásného mladíka. Tento bojovník měl něžné srdce a chtěl se ženit.
- Jestli hledáš ženu, stanu se tvou manželkou, řekla Ta, která nepoznala muže.
Mladík smutně odpověděl:
- To přece nejde. Vypadám sice jako mladík, ale jsem stále tvá příbuzná. Copak by to šlo, aby se dívka vdala za vlastní tetu?
Takže se nic nezměnilo, zanaříkala Ta, která nepoznala muže.
- Ale to víš, že ano! zněla odpověď napůl muže-napůl ženy. Však uvidíš. Pojď se mnou k táborovému ohni.
Jakmile muži spatřili neznámého bojovníka, začali se mu vysmívat. Jeden z nich uštěpačně poznamenal:
- Jen se na toho cizince podívejte! Nemá na hlavě čelenku z per, určitě není Válečný pes.
Jiný si přisadil:
- Je to nějaký úplně obyčejný muž. Dohořívá nám oheň, pošleme ho na dříví.
Napůl muž-napůl žena neodpověděl, místo toho se zhluboka nadechl a ze všech sil foukl na ohniště. Kouř z kouzelného tabáku, který předtím vdechl, mu vyšel úst i z nosních dírek a zahalil shromážděné muže.
Rozptýlil ho severní vítr a Ta, která nepoznala muže, překvapením vykřikla.
Všichni muži se proměnili v krocany. Všichni kromě jediného – jen Úlomek kosti zůstal mužem. Ale byl už tak starý, že se nemohl vydávat za Válečného psa.
Když napůl muž-napůl žena kouř vyfoukl, stal se opět tetou. Ta řekla Úlomku kosti:
- Ve svém věku potřebuješ ženu, která by ti vařila. Co říkáš mé neteři? Dobře se k tobě hodí, protože viděla padat sníh tolikrát jako ty.
Stařec souhlasil a Ta, která nepoznala muže, s ním pak spokojeně žila.
Potomci těchto Hidatsů jsou stále stejně domýšliví. Avšak dnes už mají lidské tváře. Pokud někdo z nich náhodou potká krocana, kradmo se pousměje a jde rozjímat do svého stanu.
Ka-Be-Mub-Be (William Camus): Vyprávění severoamerických indiánů. Přeložila Hana Prousková. Nakladatelství Portál, Praha, 2003. S. 54–57