Letošní červen

Foto Tomáš Koloc

Milý Jiří,

nevím, jak ty, ale já mám nejradši červen. Ten letošní zdál se mi obzvlášť vydařený. Zejména druhá půlka. Nevím, bude-li ještě kdy podobný. A nejen proto, že bylo mistrovství světa ve fotbale. V podstatě jediný sport, který sleduju. Byť ho hrají otetovaní milionáři (z dálky ty tetováže vypadají jak stezky od kůrovce, že), kterým je často vyčítáno, že se víc starají o svou frizúru – a polehávání po trávníku že je jejich nejoblíbenější duševní činnost. Je to možné, ale Limberského šajtle, nebo jak ti Chorvati na čtyři doteky – a byli u vápna, nebo jak ten Ronaldo se odpérákoval a takhle hlavou trknul a rána jako když kůň kopne, nebo jak ten Neymar takhle zaklektal levou, přesunul váhu vpravo a mezi kopačkami běhal balón jak kulička, když jsme v tom Rusku, u sčotu, nebo vole ten Griezman, jak ten umí bodlo, ale stejnak se mi nejvíc líbily ty čamrdy japonské. Které prohrály až díky boží nespravedlnosti v poslední minutě s těmi devadesátikilovými dvoumetrovými Belgičany. (Promiň asociaci: vzpomínáš na belgičáky, na ty koně, co mívali na hrudi uháčkovanou dečku proti hmyzu a v járech nad zadky se jim natřásalo zrní, když šli?) V půlce června jsem zajel i do Archlebova očistit svou sochu. Znovu: sochu vinaře, kterou jsem tam v roce 1982, jedinou moji realizaci, vztyčil. Kartáčem, vodou a jarem. Spal jsem u bratrance. V neděli ráno jsem vstal v sedm a Archlebov celý, zdálo se mi, spal jak to Palivové dříví Archlebov, ta firma na jeho konci. Z kdekterého otevřeného okna se ozývalo to uvolněné měkké vibrující patro. Snídal jsem cestou, stoloval jsem na betonu. Protože už zrály: marhule. A ty, co se nerozplácly a byly bez mravenců: kam se hrabe banán proti uzrálé meruni, když ti ta šťávou naředěná oranž stéká chuťovými kanálky rovnou do krku! A naráz proti mně džíp. A z džípu se vykloní bratranec: Jaro, co chceš k snídani? Já jsem dostal chuť na vlašák, a tak si jedu do Terna pro vlašák, a esli budó mět šmetrdóly, vezmu aj ty. Dobře. Ale stavil jsem se ještě u jedné sestřenice, kde jsem vyměnil svoji novou knížku „Marie McDonová a jiné básně“ za 5 kilo meruněk, a ještě u jedné sestřenice. K snídani jsem se dostal v jedenáct. Jedl jsem akorát na dvoře pod pergolou (samý hrozen) ten vlašák, když přišel řezník Jan D., že nahónit samicu. Bratranec se svou přítelkyní chovají králíky. Z jednoho kotce se dospělí jedinci podhrabali a tak je museli po dvoře hledat. A u odchycených zjišťovat, jak na tom jsme. S králičí lesbou (omlouvám se) by u Jana D. neuspěli. A tak když jednomu bratranec roztáhl zadní nohy a přítelkyně zkušeným hmatem tam objevila chlupatou hrudku, popotáhla a drobný růžový výrůstek „oznámil“, že je vše v pořádku, řezník Jan D. byl spokojen. A listoval si v mojí nové knížce Třešňové týdny. Co za ňu chceš? Dva litry vína, že jsi to ty. Dobře, já si teď odskočím dom, a tam ti natahnu. Jaké chceš? Červené nebo bílé? Červené a bílé. Přišel se dvěma orosenými petlahvemi, čili byly to litry tři. (Promiň asociaci: stejně jako tatínek, když jezdíval do Archlebova na kontraband za rajchu a vyměňoval Svátkovy spisy za cukr a špek?) A napiš mi tam: Janovi D. k jeho svátku, dnes je totiž Jana Evangelisty, za tři litry vína rád věnuje autor. Rád jsem podepsal, skočil do auta a via Zlín!

P. S.

A pak jsem ještě v tomto krásném červnu sledoval, jak celý svět sledoval, jak to dopadne s těmi thajskými kluky v té jeskyni. A naráz se mně zdálo lidstvo dobré. Neslyšel jsem z žádných úst žádné nábožensko vlastenecké nálepky. Jenom: naši kluci nepřišli dom, jsou v nebezpečí – se v podtextu těch zpravodajství ozývalo. Žádný muslim, křesťan, žid atd.: jenom: naši kluci se nám zaběhli. Co kdyby tam byl tak náš Jožin, Johnnie, Voloďa, Staszek… jsme si po celém světě my rodiče, sestry a bratři, tetky a strýcové, babičky a dědci představovali. A tolik lidu k nám ze světa přijelo, tolik lidu se nám snažilo pomoct!

Lidi jsou fakt někdy dobří, sis určitě říkal i ty, Jiří.

P. P. S.

Ty, který fotbal asi nejspíš nemusíš… Anebo se mýlím, a pamatuješ ho z dob, kdy sa ešče vidlama házal aut?

P. P. P. S.

Promiň.