Pravý východní hardcore
Kdo čerpá informace ze současných českých masmédií, musel by nabýt dojmu, že Poláci a Ukrajinci se odjakživa velice milují, protože mají v Rusech společného nepřítele. Naproti tomu ten, kdo si ještě něco pamatuje ze školního dějepisu, možná slyšel něco o tom, jak Czarniecki (ten, co se o něm zpívá v polské hymně) masakroval Ukrajince ještě náruživěji než Židy – a z druhé straně nezůstaval Chmelnyckyj (ten, co se po něm dneska jmenuje město Proskurov) Polákům vůbec nic dlužen. Avšak vztahy mezi sousedními národy se vždy ukážou poněkud složitější, když sestoupíme od geopolitiky k lidem, jací doopravdy jsou.
Úspěšný polský spisovatel Ziemowit Szczerek (*1978) v knize s nezapamatovatelným, leč lákavým názvem Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů popisuje současnou Ukrajinu polskýma očima. A zároveň ve svých cestovních zápiscích leccos sděluje i o celém tom našem prostoru mezi Německem a Ruskem – říkejme mu třeba středovýchodní Evropa – v němž si všechny národy zakládají na své výlučnosti, ačkoli při pohledu zvenčí splývají v nerozlišitelnou a nepříliš vábnou masu.
Těžko Szczerekovu knihu někam zaškatulkovat. Není to ani cestopisná reportáž, na to je příliš subjektivně pojatá. Není to ani román, na to jí zase chybí ucelený děj a rozpadá se na mozaiku anekdot, postřehů a úvah. Autor se hlásí k inspiraci proudem „gonzo žurnalistiky“ – jenže ten je až příliš spojen s americkou kontrakulturou divokých šedesátých let, která ještě měla dost důvodů k sebevědomí, že právě ona změní svět k lepšímu. Dnes je sice i nadále k úspěchu potřeba šokovat co nejvyhraněnějšími názory na cokoli, ale zároveň je nutno nic z toho nebrat příliš vážně a ponechat si vždy připravenou ústupovou cestu do bezpečí.
Takže Szczerek v prvním plánu ironizuje Ukrajince s jejich provinční omezeností, zkorumpovaností a alkoholismem. V druhém plánu pak ironizuje Poláky, kteří za to všechno Ukrajinci okázale opovrhují, místo aby si zametli tu hromadu téhož před svým vlastním prahem. A ve třetím plánu ironizuje sám sebe, že všechna ta pokleslá žurnalistická klišé ještě dává do knížek. Vedle toho všeho si libuje v přehnané cool image s groteskní přemírou vulgarit, slangu a cynických hlášek. Je to příznak doby, v níž se od literáta očekává hlavně co největší antiliterárnost. I kdyby nějaký současný spisovatel opravdu četl Homéra, Shakespeara nebo Puškina, rozhodně nesmí být tak hloupý, aby to dal najevo. Dnes je nutno citovat jako autority hollywoodské filmy, komiksy, sitcomy a populární písně – pokud čtenář něco z toho nezná, má smůlu.
Zapadákovy na troskách impéria
Od pádu železné opony uplynulo více než čtvrt století, ale Evropa je pořád rozdělena – nikoli už ideologicky, ale podle kvality života, skládající se z těžko postižitelných detailů. Svět za polskou východní hranicí je plný paradoxů: těsně vedle sebe zde najdeme bezútěšný nepořádek a přezdobené kýče, cynismus a infantilní vlastenecký patos, zakomplexovanost a velikášství: „Sedli jsme si na nějakým příšernym hřišti plným vajglů, rozbitých lahví. Hned vedle stál pomník Stepana Bandery. Bandera byl v kravatě a v rozevlátém rozepnutém trenčkotu a tvářil se tak, jako kdyby stál na zastávce tramvaje a vzpomněl si, že zapomněl vypnout žehličku. Byl zoufale gigantický a tím, jak byl přerostlý a ztracený, budil hlavně soucit.“
Mezi bizarní jevy postsovětského prostoru patří i kohorty polských turistů, kteří přijíždějí na Ukrajinu ze dvou hlavních důvodů: buď si lacino a anonymně povyrazit, anebo zažít vlasteneckou nostalgii nad ztracenými územími. Kde je poptávka, tam se zákonitě objeví i nabídka a podle Szczerekova líčení se tak dnešní Lvov hemží podnikavými Ukrajinci, kteří se za pomoci několika osvědčených frází vydávají za poslední přeživší Poláky a mámí tím peníze ze soucitných návštěvníků.
Skoro každý v tom našem koutě světa by rád překreslil státní hranice, jako by právě v tom existovala nějaká naděje. Ukrajincům se vesměs stýská po Sovětském svazu, kdy věci alespoň jakžtakž fungovaly – a zároveň všichni nenávidí Rusy a chtěli by být od nich co nejdál. Ukrajinský nacionalismus se jen obtížně vyrovnává s faktem, že čím větší území bude Ukrajina mít, tím větší bude podíl poruštěných oblastí. (Připomeňme: originál knihy pod názvem Przyjdzie Mordor i nas zje, czyli tajna historia Słowian vydalo krakovské nakladatelství Ha!art v roce 2013, tedy ještě před Majdanem.) Navíc Rusíni a Haličané by okamžitě dali před Ukrajinou přednost Rakousku-Uhersku, kdyby se ovšem dalo obnovit.
Autorova sžíravá ironie nešetří ani tlupy studentských baťůžkářů přijíždějících na Ukrajinu zažít aspoň nějakou exotiku: „Kerouac s ostatníma prováděl přece jenom nějakou revoluci a my jsme prostě totálně nasraní vbíhali do dveří, který už byly otevřený dokořán. Když jsme chlastali, tak jsme prosírali čas, brali jsme drogy, hledali jsme levný senzace a kýčovitý emoce, a to ne proto, abysme se proti něčemu vzbouřili, ani kvůli tomu, abysme zažili něco novýho, protože to všechno už bylo, bylo, bylo – dělali jsme to všechno jenom kvůli tomu, abysme něco dělali.“ Není divu, že Ukrajincům tito podivní apoštolové evropské civilizace nijak neimponují: „Jezdíte sem, protože v jiných zemích se vám smějou. A maj vás za to, za co máte vy nás – za zaostalou díru, ze který si můžou dělat prdel. A vůči který se můžou cejtit povýšeně.“
V postsovětské bídě není žádná romantika, jakou tam urputně hledají naivní turisté ze Západu, její hlavní tváří je nuda a deprese. Utrpení lidi nezušlechťuje, jak by se dalo předpokládat z četby ruských klasiků, spíš v nich budí potřebu zchladit si žáhu na prvním, kdo přijde do cesty (bývalému SSSR chybí i ta bezstarostnost rozvojových zemí: zákony sice existují jen na papíře, ale veškeré počínání je sešněrováno přemírou nepsaných pravidel, na jejichž dodržování zachmuřeně dohlížejí uniformované autority). Trpký osud obyvatel postkomunistických zemí navíc ještě ztrpčuje existence Západu jako vzoru, k němuž je nutno vzhlížet a který se sebevědomě kření ze všech billboardů a televizních obrazovek. A tak se jeho styl života zoufale snažíme napodobovat, aniž bychom chápali, o co v něm vlastně jde, a vytváříme karikatury, kterých se sami děsíme.
Ziemowit Szczerek: Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů. Přeložil Michal Lebduška. Větrné mlýny, Brno, 2017.