Návrat
„Je Bretonec
a domů se vrací nakonec…“
(Jacques Prévert: Návrat do rodného kraje)
Potkali jsme se v hospodě na rohu naší ulice. Byli tam dva cizí kluci, kamarádi, asi tak o polovinu mladší než já. To jsem ale pochopil až časem. Čtyřicítka je ošidná tím, že se člověk cítí ještě mladý, i když vlastně už není. Slovo dalo slovo, zjistil jsem, že jeden z nich pochází z mého kraje na druhém konci Čech, a o tři slova dál i, že pochází i z téže vesnice, že je synovec mého spolužáka ze třídy. Ptal jsem se na přeskáčku na místa, kde jsem desítky let nežil, a z doby, která mi přišla tak dávno, jak před nějakou velkou válkou, se náhle zvedl příboj vzpomínek.
Vesnice, v níž jsem vyrostl (na níž mě nejvíc fascinoval výklad holičské oficíny za tratí, kterou zavřeli v prosinci, a tak měla celoroční vánoční výzdobu) byla (a dosud je) malá, nemá víc než dvě stě tři sta čísel. Pošta, hospoda, sokolovna, kino, v němž jsem v pěti letech viděl prvně na plátně film (bylo to Voskovcovo a Werichovo Hej rup!), konzum (kam jsem šel v pěti poprvé nakupovat) a na konci vesnice rodiště národního hrdiny, starý opuštěný dům, z něhož prý kdysi do ulice vstupovala cukrárna.
Bydleli jsme na konci vesnice v osamělém paneláku s výhledem do polí, za nimiž na obzoru stál chemický kombinát. Jedna z mých prvních vzpomínek je výjevem z povídky Bohumila Hrabala: je léto, oběma vchody našeho domu běhají sousedé a přinášejí pivo, skládací stoly a spartakiádní lehátka, aby je mohli postavit před dům a sledovat televizní program, který jim v plenéru připravil sám Bůh: chemička vybuchla, chrlíc do vzduchu různobarevné cáry chemických výparů.
Byla to jedna z mála akcí, které se v naší obci dály veřejně. Jinak bylo všechno tajné; od ulice rodinných domků nad naším činžákem, která se stavěla v noci, aby nikdo neviděl, odkud stavbaři vzali materiál, až po zelený baráček pod námi, o němž (ačkoli to každý věděl) se nesmělo vědět, že se tam nachází energetický velín celé železniční trakce. Měsíc nato co vypukla čtvrtá republika, si otec jednoho z mých spolužáků v domku vedle velína zařídil vůbec první soukromý obchod (s akvarijními potřebami) a otec druhého z mých spolužáků (měli též domek v tajné ulici) se po dohodě s odstaveným předsedou stal prvním porevolučním starostou. Bývalého předsedu pak jmenovali prvním předsedou spolku pro zbudování pomníku národního hrdiny. Stavěl ho týž sochař, kterého předseda rok předtím skopal ze schodů. To jsme ale v obci už nebydleli.
Ptal jsem se synovce svého třetího spolužáka, co je nového. Bylo to vyprávění o tom, že cesty vedou, kam byly namířeny už dávno, vyprávění, které bych jako stálý obyvatel této země mohl i nevědomky domyslet – ale kouzlo návratu tkví v kontrastu skoku přes tři čtvrti života. Otec spolužáka-starosta je v obci pořád starostou, už třicet let. Otec spolužáka-podnikatel s akvarijními rybičkami záhy vyměnil rybičky za night club a jezdí po vsi o třech stovkách čísel v Maserati. Dům národního hrdiny u příležitosti čtvrtstoletého výročí čtvrté republiky zakoupila vláda. Bývalý předseda národního výboru (ten, co skopal a znovudokopal sochaře) na něj dostal dotaci: otvírá tam muzeum, ve kterém bude o hrdinovi promítat nově natočený celovečerní film. Všechny budovy v obci jsou zateplené, až na nádraží a domek s oficínou. Ty neprošly restitucí ani dotací, a tak je dovnitř vstup zakázán a na hlavy retro-nadšenců (kteří přijíždějí, aby v nich skrze okna fotili staré nápisy a vánoční ozdoby) padá omítka z obvodových zdí. Jen u kostela, na němž za mého dětství sedávali čápi, stojí stále rytíř v plné zbroji a na štítě má pořád nápis: Nedej zahynouti nám ni budoucím.