Komunikativní dělníci a novodobé služebnictvo
Dost lelkování v Miami Beach, vzhůru na okružní plavbu Karibikem! – Před naloděním v miamském přístavu odevzdáváme (já, manželka a dva synové) zavazadla. Zřízenec každé označí (s poučením, že při cestování v rodině je jedno, která z cedulek se připne ke kterému kufru) a položí na vozík. Poté nenuceně praví: „Už mě neuvidíte. Pokud mi chcete dát spropitné, dejte mi ho teď.“ Sáhnu do kapsy, kde mám pro podobné účely připraven svazek jednodolarových bankovek, a podávám mu dva dolary. Afroameričan převzatá zavazadla významně nahlas přepočítá: „Jedna, dvě, tři, čtyři…“ Pod bdělým dohledem manželky přidávám třetí jednodolarovku… A na lodi následně trnu, dokud nejsou doručeny všechny čtyři kufry. (Syn si navíc povšiml, že pár bílých Američanů stejnému pracovníkovi za převzetí dvou – možná těžších – kufrů přenechal dvacet dolarů…)
Variace na peněžní téma
Toho dne se – v půlhodinových intervalech – na naši loď v Miami nalodí přibližně dva tisíce cestujících. Pravděpodobně přes stejného manipulátora zavazadel. Ať počítáme, jak chceme, vychází nám jako příjem „čistá ruka“ onoho borce pěkná sumička. Hovořili jsme dnes, prohlašuji u večerního drinku, s ekonomickým géniem: jeho dikce, gesta, tón hlasu byly dokonale vycizelované. (Kupříkladu mne čtyřmi přesně odměřenými slovy přiměl zvýšit všimné o celých padesát procentních bodů.)
O dva dny později si na bahamském ostrově New Providence najmeme za sto amerických dolarů na hodinovou komentovanou projížďku průvodkyni pocházející z Chicaga (jejíž babička se prý za svobodna jmenovala Sládečková). Když jí po okružní jízdě předáme dohodnutou částku, syn ještě loví v peněžence spropitné. Průvodkyně žertem pronese: „Ať je to Franklin!“ Není to Franklin (stodolarovka s portrétem Benjamina Franklina), je to Lincoln (pětidolarovka s portrétem Abrahama Lincolna). I tak se loučíme „americkým objetím“…
Zhruba týden před vyplutím z USA se procházíme po newyorském Centrálním parku. Dvojice vysportovaných Afroameričanů se tu rozcvičuje na chystanou akrobatickou a taneční show. Kolemjdoucí zaujmou zejména suverénně metaná salta. Jeden z dvojice přizve přihlížející blíž a otáže se: „Když se vám bude naše vystoupení líbit, co uděláte?“ „Zatleskáme vám,“ odpovědí diváci. Svalnatec přitaká s drobným upřesněním: „Správně. A taky nám zaplatíte!“
Dialogy na téma „spropitné, všimné“ absolvujeme během letošní americko-karibské dovolené jako na běžícím pásu. „Líná huba – holé neštěstí.“ – Toto pořekadlo v Americe platí umocněně. A jako by v dané souvislosti vycházelo z biblického povědění: „Hoden jest dělník mzdy své.“
Otázka sociální 2018
Přes reformní kroky prezidenta Obamy je ve Spojených státech pro řadu obyvatel každodenní boj o skývu syrovější, než jak jej známe od nás. Podle ekonoma Thomase Pikettyho se v USA nevyvinul sociální stát z důvodu přetrvávajících rasových resentimentů: „bílí“ neměli chuť přispívat do veřejné kasy na „barevné“. (Pakliže se bude starý kontinent federalizovat, skončí podle Pikettyho sociální stát i zde pro obdobnou obecnou averzi vůči Řekům.)
„Taken from Africa, brought to America,“ zpívá Bob Marley (patrně nejslavnější rodák z Karibiku). Česky: „Uzmut z Afriky, odvlečen do Ameriky.“ Některé vyhrocenější newyorské rozhovory na téma „všimné“ – ať už v Centrálním parku, nebo třeba ve vagónech metra projíždějících čtvrtí Queens – jako by v pozadí, byť nevysloveně, měly výčitku z citovaného Marleyho songu...
„In this bright future, you can forget your past,“ zpívá Bob Marley v další písni. Česky: „V téhle zářné budoucnosti můžeš zapomenout na minulost.“ Jenže v jiných provedeních téže písně nahrazuje sám Marley slovo „can“ („můžeš“) slovem „can´t“ („nemůžeš“). Nebo je jedna z obou verzí jen nezřetelně vysloveným původním textem? A která? Lze vůbec traumatizující minulost (tj. otroctví celých generací) zcela vymazat? Není právě v ahistorické společnosti minulost neodbytně přítomná? Protestantský myslitel Paul Ricoeur dospěl na sklonku života ve vícehodinovém bilančním rozhovoru k formulaci: „Aby minulost pominula!“ I tento ústřední Ricoeurův důraz jako by v Americe platil umocněně…
Zpět na výletní koráb. Na dva tisíce pasažérů připadá devět set členů posádky. Většinu z nich tvoří Filipínci. Pokorní, diskrétní, vděční za práci. Jaképak asi dickensovské příběhy se odehrávají v podpalubí, kde přebývají? (Jejich krajané pracující na Blízkém východě, ba i v Hongkongu jsou na tom nicméně daleko hůře.) Ti si o spropitné neřeknou nikdy. Když je dám tomu, který uklízí v naší kajutě, poděkuje bez sebemenšího smlouvání, ale ani se moc neraduje (nemá náhodou ve smlouvě, že veškerou přijatou hotovost musí odevzdat?). Název nedávného knižního eseje sociologa Christopha Bartmanna – pojednávajícího o novodobých „prekérních zaměstnáních“ s nedostatečným sociálním zabezpečením a budícího rozruch (jaký to paradox!) právě sto let po zániku monarchie rakousko-uherské i císařství německého – v českém překladu zní „Návrat služebnictva“…
„Otázka sociální“ (vyjádřeno slovy Masarykovými) je, jak vidno, aktuální i v hospodářství globalizovaném. Ba tu rovněž jako by umocněně. I filipínský dělník hoden jest mzdy své…
Odkaz:
Piketty, T.: Chroniques 2012–2016, Babel, 2018 (reedice ve formě paperbacku)