Obživlost: Svíčková
Četl jsem teď někdy rozhovor s prominentním televizním kuchařem, který se svěřil médiím s poznatkem, že u nás kuchařské řemeslo upadá, neboť „pracovat není cool“. Úspěšní lidé mají sklon vyčítat těm neúspěšným, že nejsou trpěliví a místo aby se snažili uspět poctivou prací, zajímá je, jak se co nejsnáze dostat k penězům. Podle této celebrity, která v televizi radí kuchařům s vařením, hrozí, že u nás kuchaři brzy nebudou umět svíčkovou.
Možná skutečně lidé ztrácejí chuť pracovat a možná i ztrácejí schopnost dělat věci pořádně. Úspěšný kuchař už ale nedodal, že lidé, kteří dělají věci pořádně, se touto poctivou prací neuživí, protože poptávka není po tom, co je kvalitní, nýbrž po tom, co je nejlevnější. Kombinace zmíněných dvou trendů, tedy nechuti poctivě pracovat a marnosti poctivé práce, je příčinou úpadku, o kterém je ale třeba říct, že téměř nikomu nevadí. Obava o svíčkovou je asi na místě, ale co ji ohrožuje, jsou stále populárnější fast foody.
Zrovna svíčkovou jsem v dětství nesnášel. Ve školních jídelnách ji tehdy bohužel uměla každá kuchařka. Pokud si vzpomínám, se svíčkovou si pak poradila i každá závodní jídelna a stejné to bylo na vojně. V restauracích při výběru jídla celý život svíčkovou na jídelním lístku přeskakuji. Doma jsem ji ale vzal na milost a pak mi jednoho dne došlo, že se stala mým oblíbeným jídlem. Mimochodem, jak je možné, že se lidé nemění a člověku se může změnit chuť?!
Děláme svíčkovou docela často. Protože ale nechováme krávy, maso pečeme zpravidla kůzlečí, jehněčí a osvědčila se také krůta (v našem případě krolwitzská). O kořenovou zeleninu není na zahrádce nouze, knedlík si samozřejmě nekupujeme, když sami svedeme lepší. V Kuchařské knize pro začátečníky, Avicenum, 1982, je mnohokrát v praxi ověřený recept, takže nějak nevím, co by se mohlo pokazit. Faktem ale je, že u vaření nejsme stresováni představou, že se v talíři bude rýpat celebrita a například ohrne nos nad naším rybízem, který předstírá (podle mne zdařile), že je brusinka.
Píšu dnes o kuchařovi, ale takto je tomu se všemi chytráky, kteří objevují Ameriku. Vyhrožovat úpadkem je osvědčený způsob, jak na sebe upozornit. Vím to, protože to dělám také. Obávat se veřejně o budoucnost svíčkové je šikovný trik, jak sdělit publiku, že o svíčkové vím všechno a tím pádem dokud tu jsem, není ještě nic ztraceno.
V mém světě svíčková ohrožena není. Myslím si dokonce, že je věčná. Když jsme jednou navštívili mého bratra, jeho žena zrovna čímsi podezřelým krmila jejich osm tehdy ještě malých dětí. „Co to jedí?“ byli jsme zvědaví. „Svíčkovou. Zbyla mi ze včerejška zeleninová polévka, tak jsem do ní přidala smetanu a rozmixovala. Maso stejně nechtějí…“