Přespolní domáckost
Už jste navštívili mikulovskou Galerii Závodný? A stejnojmennou a tamtéž situovanou kavárnu? Nebyl by to žádný div, fungují už sedm let, ale přeci jenom je to z Chebu, Reykjavíku nebo Dobříčkova trochu z ruky, takže by mě nepřekvapilo, kdybyste se k návštěvě chystali teprve toto babí léto. A dobře uděláte.
Každá nová firma, galerie nevyjímaje, ráda prohlašuje, že hodlá zaplnit určitou mezeru. Galerie Závodný zcela zjevně zaplnila mezeru mezi domy v židovské čtvrti, kde dříve mezera nebyla. Toto zaplnění si vysloužilo prestižní architektonické ocenění. Galerie se tak stala úspěšnou ještě před otevřením, což náhodnému chodci neopomene připomenout pamětním informačním textem na fasádě. Fasáda je místně tradiční, nikoli designem, ale materiálem. Protože však místní vápencové lomy už zavřely, dovezl Závodný vápenec z Chorvatska. Exotika toho, co by tu mělo být neodmyslitelně doma, jakási přespolní domáckost, je pak charakteristická i pro výstavní plán a galerii jako celek.
V přízemí je výstavní prostor propojený s kavárnou, pokračuje pak do patra, kde strop přiznává sedlovou střechu a podlahu člení do dvou úrovní výrazné vícefunkční schodiště. Galerie svou činností vychází ze sběratelského zájmu Závodného, takže od počátku systematicky představuje autory narozené ve dvacátých a třicátých letech 20. století, jejichž tvorba má v současnosti již své bezpečné (z)hodnocení (D. Chatrný, H. Demartini, L. Fára, A. Šimotová, Č. Kafka, E. Ovčáček, M. Grygar, K. Malich…). V roce 2014 nečekaně naruší linii osmdesátníků Milan Houser, aby pak postupně došlo i na padesátníky a šedesátníky (Eva Schlegel, Alena Foustková, Magdalena Jetelová, Petr Veselý, Václav Krůček, Petr Kvíčala…). Kurátorsky jsou pak podnětné výstavní konfrontace vždy dvou umělců, významné zastoupení zahraničních autorů, zejména ze sousedního Slovenska, Rakouska, ale i Francie, Maďarska či Nizozemí, i vstup externího kurátora (Edith Jeřábková).
Po sedmi letech galerijní činnosti se tak při zpětném ohlédnutí jeví někdejší mikulovská mezera větší až nepochopitelná, z čehož je zřejmé, že se Závodnému její smysluplné zaplnění podařilo.
A nejen z toho. Při odchodu z galerie jsem zvolil cestu přes kavárnu. Stejně jako Søren Kierkegaard, když psal o atmosféře neustálého napětí, již falešně vytvářejí novinové články, jsem nabyl dojmu, že se tady v nejbližší době jistě musí něco důležitého stát. Mezi vystavenými koláči, lahvemi vína a lehkými bílými stolky se nenuceně pohyboval galerista Petr N., k němuž se právě připojili malíři David H. a Břetislav M. Pohodlně uveleben na jedné z židlí hned vedle cosi vysvětloval kurátor a teoretik Martin D. a halekaje minul kavárnu kurátor Adam V. Zkusil jsem si představit, co z toho může vzejít, ale neuspokojilo mě to. „Vy tady něco kujete,“ vyrazil jsem zostra na umělce, pečlivě se přitom vyhýbaje terminologii kunsthistorického kryptojazyka. Přítomní úderníci mě však ubezpečili, že je zkrátka dobré přijít sem čas od času posnídat nebo vypít odpolední kávu. Navíc prý, když ty koláče jsou tu opravdu vynikající. Nemusím připomínat, že jmenovaní pocházejí každý z jiného koutu České republiky. Existují koláče s lepší reklamou?
Zbyněk Sekal (1923–1998) tu má výstavu již podruhé. Ta první byla ve dvojici s Jindřichem Zeithammlem. Sekal studoval na pražské UMPRUM, žil několik let v Bratislavě a pak opět v Praze až do šedesátého osmého, kdy emigroval do Německa, než se nakonec usadil ve Vídni. U jeho soch, reliéfů a asambláží lze dedukovat vliv surrealismu a vypozorovat působení informelu.
Plastiky, v nichž hlavní objem tvoří prázdno, propletence drátů jako elektrospoje nebo nervová vlákna vedoucí, matoucí, tříštící a znovunalézající vyslané myšlenky, skládané obrazy z kousků dřev nebo rozličných forem, jejichž původní užitná funkce je převrstvena rozměrem obrazové estetiky, schránky z dřevěných vzdušných konstrukcí skrývající nějaký duchampovsky všední opotřebovaný, novým významem obdařený předmět, jako skrývá relikviář ostatek svatého.
Přes vtipnost a nadsázku v práci s těmito surreálně vykládanými ready-mades prostupuje instalaci spíše rozjímání a existenciální osten. Obrazy, v nichž na bíle natřených latích vyrezla klička okna nebo zbyl otisk pantu, nabírají neodbytně duchovní vyznění. Balancujeme nad těmi prostými stopami, každodenními jizvami naší přehlížené skutečnosti, tolik literárně sdělnými, a současně týmž směrem hledíme na minimalistickou kompozici a citlivou barevnost geometrické abstrakce – přivlastněné malby. Patří tu k nejsilnějším.
Zbyněk Sekal působil také jako překladatel (Franz Kafka, Günter Grass…). Byl nadán slovem. Výtvarné dílo, goethovsky řečeno „umění nevyslovitelného“, je jím prostoupeno, jeho surrealismus není volným pádem imaginací, ale neméně vzrušující intelektuální konstrukcí, vizuálním překladem spirituálního zakoušení.
U Závodného je jako doma. Jako chorvatský vápenec, jako malíři D. H. a B. M.
Zbyněk Sekal 95, Galerie Závodný, Mikulov, 23. srpna – 6. října 2018