KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Čas od času, když mířím na městské vlakové nádraží v Jihlavě, ukročím těsně před budovou pár desítek metrů vlevo a okukuji, co je nového v regálu místního legálu – na stěně, na níž může kdokoliv malovat, co se mu zamane.

Sprejer už není vandal. Stále je to podezřelej týpek, ale „podezřelej“ je každopádně posun oproti „odsouzenýmu“. Společnost se za třicet let ve vnímání graffiti pozitivně posunula; vedle legálních stěn fungují četné workshopy, jamy, writerům se otevřely galerie, vyhrávají umělecké ceny, pouliční umění nás reprezentovalo i na světové výstavě v Šanghaji (Expo 2010).

Okukuji aktuální stav stěny a přemýšlím, jak málo se toho tady komukoliv zamane, a současně, jestli se tu nenachází to, co značná část veřejnosti postrádá na výstavách současného umění.

Mám na mysli poctivou, jasně uchopenou malbu, zápas o obraz, zápal a nasazení umělce, který v tomto případě ví, že ve chvíli, kdy se od svého díla vzdálí, odevzdává je coby volnou plochu k přepracování komukoliv, kdo se namane. Writer se neschovává za žádný koncept, nenutí diváka hledat těžiště díla jinde než právě v obraze samotném, v harmonii barevných tahů, které vidí před sebou, nenutí diváka spolykat obsáhlou teoretickou stať, aby se jeho dílo stalo srozumitelným.

Samozřejmě že i malíř ulice dlouho skicuje, vymýšlí, cizeluje a trénuje tvar znaku, studuje techniky a styl svých kolegů od rodné hroudy až po Sao Paulo, čímž vytváří vlastní historii v rámci historie žánru graffiti, ale ve výsledku jde o vykreslení „znaku“ na zvolené místo s lehkostí přítomného okamžiku. Nad citací či odkazem převažuje ono dravé tady a teď.

Tvůrce graffiti se nezabývá svým divákem, čímž se jeho piece stává divácky přístupnějším, protože nezatíženým kombinatorikou významů a očekávání způsobů jejich čtení.

A přesto se nezdá, že by k němu přistupovalo to množství lidí, které chybí v galeriích. Jak to?

Soutěž nebo svoboda?

Okukuji aktuální stav stěny a mohl bych se třeba upřemýšlet o poctivé řemeslné práci, ale oko v bezmála stodvacetimetrové délce zdi nevybředne z pouťové průměrnosti, opakování trendu, nacvičených efektů, nulové originality, návodů „jak namalovat hrušku“…

Vždycky přemýšlím o tom, že umělecký přínos tu může být delikátní, a tedy vězet podobně jako v tradici čínské malby pod mojí rozlišovací schopností, ale na tu dravost okamžiku jednoduše vyznívá drtivá většina maleb jako příliš chladný design, design kopírovaný, bez ambicí na svébytnost.

Nechci tady v době apropriací, přivlastňovaných textů jako projevu poezie a klávesové zkratky ctrl+c nezbytně strašit modernistickým diktátem originality. Ostatně v aktuální debatě o ne tak docela novém logu Národní galerie ze studia Najbrt kritik a publicista Lukáš Pilka poznamenává, že „globální inspirace a nevyčerpatelné zdroje snadno dostupných ‚součástek‘ změnily způsoby grafické práce a nyní zpochybňují dosažitelnost formální originality a kladou otázku o roli současného designéra.“1 Jaká je role současného writera? Jaký je význam současného graffiti na legální zdi? Bojují sprejerské „crew“ proti šedi městské zástavby, chtějí vytrhovat chodce z šedi normalizované mysli? Nebo jde o přivlastnění prostoru? O adrenalinovou soutěž variabilnější než je prosté přeměřování na pánských záchodech? Či snad boj proti mafii kurátorů a galerií, proti vertikální hierarchizaci umělců a umění obecně, proti nimž staví horizontálně pojímanou svobodu výtvarného projevu?

Kdo má prázdný šourek?

Podobnost forem není problém. Problémem je automatické šablonovité opakování bez specifického vztahu k místu, události, situaci. Slovy již výše citovaného Lukáše Pilky „přínos nespočívá ve snaze o dosažení (téměř) nedosažitelné originální formy, ale v propojení formy a obsahu takovým způsobem, aby vznikl originální význam“ – To už je ovšem postup, který by ortodoxní writer připsal spíše street artu, vůči němuž se graffiti scéna vymezuje, jako například charakteristikou: „street art je vykastrované graffiti.“

Je to srozumitelné. Každopádně mě zaujalo to napojení na pohlaví. Jinak řečeno, graffiti má koule, vitalitu, sílu k plození, rozmnožení. Street art je graffiti upravené pro potřeby masného uměleckého průmyslu, zkrotlý býk zbavený plodivé energie, kulturní manipulace znásilňující divokou přirozenost.

Tvoří skutečně pořád ještě část graffiti komunity kmen bojovníků v betonové džungli? Vostří přímí chlapci, kteří nechodí kolem horké kaše, ale instinktivně reagují na to, co cítí a co si myslí? Skrze nevykastrovanou trysku svého syntetického kopí?

Hranice mezi graffiti a street-artem bývá definována touhou po komunikaci s divákem stojícím mimo kmen, snahou přinést sdělení, reagovat na situaci a prostředí. Street-artový zásah do veřejného prostoru není malbou, kresbou či sochou o sobě, ale vysloveným názorem, vytvářením střetu prostřednictvím výtvarné formy. Graffiti, a nejen to na legálních stěnách, se tohoto individuálního vyslovování názorů až na výjimky vzdalo. Je možná univerzálně vysloveným názorem ve smyslu „prostor je svobodný, je náš“, přičemž ale nelze nevnímat toto přivlastnění spíše ve smyslu přihlášení se k určité komunitě, dané subkultuře, k jednomu dílu AZ-kvízu, nežli ve smyslu svobody obecně, protože jinak by se výtvarný projev takových zásahů nutně výrazněji lišil, neomezil by se na variace stylu.

Z tohoto pohledu pak graffiti zůstává zkrotlým stylově poplatným obrázkem, jehož názorové koule spočívaly v zásahu do veřejného prostoru, v ataku totality ulice a myslí. S proměnou situace, s větší pestrostí neřádů uzurpujících životní prostor (nejen) ulice a města na sebe bere pouliční umění také nové rozličné formy, od prostého nápisu na zdi, přes zásah do nápisů, značení či billboardů již fungujících, až po časově omezené divadelní výstupy a performance. Namísto propojení aktivit však vyhlašují writeři „pravověrnost“. Zapouzdřují se tak do schránek s nálepkou stereotypních designových dekorací, které zachraňuje jen rebelská historie. Folklor. Kmeny 90.

Svoboda tvorby a radost z ní je pochopitelně důležitá zkušenost a hodnota otevřené společnosti. Jen mi to přijde málo, když se graffiti smrskává výhradně na ni. Na demonstraci veřejného prostoru jako veselého dětského pískoviště s bábovičkami každý den jinými, ale pořád především bábovičkami.

P.S.: Není třeba dělat z graffiti koncept, ať už malířský či designový. Většinou úplně stačí ta originalita. Když jsem obešel nádražní budovu, našel jsem na stěně ve směru do kolejiště skvělý piec!

 

1 PILKA, Lukáš. To už jsme viděli? Art a antiques. 2018, č. 7+8, s. 78.