Pochopení pro hulváty
Každý den přinese spoustu důležitých událostí, které médiím nestojí za zmínku. Naproti tomu otevře-li si někdo ústa na prezidenta anebo hodí vejce na premiéra, je z toho automaticky hlavní zpráva dne. Po té, co jsme detailně zpravodajsky obeznámeni kdo, jak a proč politiky kurážně napadl, chopí se tématu komentátoři. Připustí, že toto by se ve slušné společnosti stávat nemělo, aby obratem pro hulváta našli polehčující okolnost: Reakci frustrovaného občana si politici sami vykoledovali. Buďto svým kontroverzním počínáním, anebo samotnou svou existencí.
Angažovaní demokraté mají porozumění pro hulváta, napadne-li populistu, nacionalistu anebo extrémistu. Demokracie je z jejich pohledu ohrožena pouze když se hulvátství dopustí populista, nacionalista či extrémista. Adorace svobody slova a práva na vlastní názor činí hranici mezi hulvátstvím a občanskou angažovaností velice subjektivní. To ale neznamená, že neexistuje. Právě díky svobodě slova se snadno orientujeme v lidech a ty přemýšlivé a laskavé si nespleteme s namyšlenými primitivy.
Přiznávám, že pro pochopení pro hulváty nemám pochopení. Přijde mi, že za tuto odpornost vděčíme až liberální demokracii. Za reálného socialismu nepřicházelo v úvahu, aby někdo házel vajíčka na premiéra, anebo aby na prezidenta u příležitosti zahájení školního roku ječela matka prvňáka, aby „táhnul“. Mezi tehdejšími a dnešními politiky přitom podstatný rozdíl nevidím a vztah občanů k politikům je dnes obecně stejně vlažný jako tehdy. Nová bude jenom ta fascinace žurnalistů opozičním fanatismem.
Vybavilo se mi v této souvislosti, jak nedlouho po té, co se stal Gustáv Husák prezidentem, došlo na veřejnosti k provokaci: V kinech se tenkrát před hlavním filmem pouštěly filmové týdeníky a v jednom byl záběr, jak letí husy a jedna z nich se opožďuje. Někdo rozesmál celé kino Slovan v centru Bratislavy zvoláním: „Gusto pridaj!“ Promítání bylo přerušeno a neúspěšně se hledal protistátní živel, který znevážil hlavu státu…
Takto jsem to tehdy slyšel vyprávět, ale nikdy se nedovím, co na tom bylo pravdy. V dobovém tisku událost tohoto druhu zaznamenána určitě nebude. I kdyby ale šlo jen o lidovou tvořivost, s odstupem let je zajímavé, jakou formu měla absence respektu k prezidentovi. Lid si ani tehdy papaláše nevážil, ale ve srovnání s dneškem si jej bral do úst bez hysterie. Řekl bych s totalitní laskavostí bez demokratické hrubosti.