Přečteno
V rozhovoru pro Weles 34 Josef Hrubý citoval G. G. Márqueze: Pokládám za nevyhnutelné odstranit demarkační čáru mezi tím, co se zdá reálným, a mezi tím, co se zdá fantastickým, neboť ve světě, který jsem se snažil zobrazit, tato bariéra neexistovala. Přesně takový svět zobrazil Josef Hrubý ve své poslední sbírce Ano Ne (Hnízdo, 2017), jejíhož vydání se bohužel již nedočkal. Krátké básně nejsou komplikované formálně ani jazykově, přesto kladou na čtenáře vysoké nároky svou otevřeností – možností různých výkladů, prostupováním viděného a myšleného, prolínáním časových rovin. Hrubého básně jsou záznamy převrstvenými hrou, jazykovou i obrazovou. Od čtenáře je očekáváno aktivní čtení, vnímání zlomů, ve kterých se reproduktivní imaginace mění v imaginaci konstruktivní – míst, kde se vzpomínka překlopí ve fantazii. Jistě, básně lze číst bez tohoto rozpoznávání, jako jednolité celky, jako svým způsobem básnické koány, jenže je to trochu škoda, rozpoznávání zdrojů ironie, bizarnosti či axiomů je hrou, která souzní s hrou básníkovou. Básní, které by stálo za to ocitovat je ve sbírce opravdu hodně, nejsem s to, abych vybral jen jednu. Vybírám nakonec báseň U plotu, snad proto, že tak souzní s grafickou úpravou knihy: Modré pondělí / Máš obě ruce modré / Stříká to z oblohy / ze silnic z marketů / ptáci modří promodralí: / lavor rámy koleje a vlak / Psi mají modré slzy / Jsou v loužích a štěkají / až k moři modrému // Kdyby se po mně otec ptal / jsem u plotu modrého. A báseň Cosi pro ten smutek, který v ní je: Stoupají balonky semaforů: / fialový modrý a černý // Vlak ujel mi / Tobě ujela tramvaj // K tomu máš // řádky na visací zámek / smutně je zamykáš / Pak křičíš / Cosi hrozného
Vždy jsem rád četl poznámky, glosy, výpisky básníků či básnířek, ty podkladky poesie, zveřejňované jen zřídka, v rámci souborných děl či pozůstalostních vydání. Opakované nahlížení (neboť takovou knihu snad ani nelze číst kontinuálně) do knihy Lístky (Pavel Mervart, 2017) Bohumily Grögerové mi nejen potvrdilo zřejmé, tj. autorčinu fenomenální sečtělost a obecný rozhled, ale také pro mne otevřelo zajímavou hru znám–neznám, která mne baví a zároveň nutí smazávat čtenářské dluhy. Výběr Michaely Jacobsenové a Marka Staška z kartotéky, kam si Grögerová ukládala od konce osmdesátých let výpisky z četby, drobné poznámky, komentáře, aforismy či zápisky vzpomínek je inspirativní i proto, že lze v jejich pozadí odhalit autorčin cit pro fantaskní, absurdní či mýtické na jedné straně a kritický věcný rozum na straně druhé. Kdysi jsem si jako student dlouhé roky psal citáty na velký papír nad pracovním stolem, být tenkrát již vytištěna tahle drobná knížka, pravděpodobně by se stala vydatným zdrojem mého opisování. TĚLO / Zdraví (je definováno) jako mlčení těla, které dochází k jakémusi „sebeuvědomění“ až v nemoci. SEN / „A všecko bylo strašné jako v dětském snu.“ MYTICKÉ MYŠLENÍ / Mytické myšlení se jeví jako určitá forma intelektuálního kutilství.
Básně Václava Vomáčky v Hostu 4/2018 jsou jak rána sekáčkem do zátylku (viz Chandler: Sestřička), divoké, chirurgicky přesné. Překotné obrazy, expresivní, vyhraněné. Číst je nahlas s kloboukem do čela a retko přilíplé v koutku… A nezapomenout vnímat za úderností schovanou úzkost z prázdnoty… Ve stejném čísle Hosta je s Vomáčkou rozhovor, i poutnický cestopis z putování za Mistrem od Martina Stöhra – v obojím stylizovaná expresivita pokračuje, řeč je o duši dřeva, charakteru kamene, horroru vacui kancelářských boxů. Abstrakta se jen míhají… Sebeobrana stylizací, hra, nebo obojí? Ať tak či onak, radost to číst, stejně jako Vomáčkovy básně. Krásná synergie. duch nemá domova // Anonymní servírka zvládá roznášet pivo / a hypnoticky kroutit statnými boky zároveň / Na dně číše hustý kal Sotva ústa / otevřou je svatba v bílém // Vlečku mrouská blátem… za humny / bouře ohnivým bičem natřásá holé / břicho Rozmáčené pláně // po půl roce ona volá ze sklepa / Ruply tu roury sežraný rzí! stojím po gumák / v splaškách Hladina stoupá / Kde je archa, již jsi budoval? // on v houpacím křesle odpovídá / Všechny archy, který jsem zbudoval, / najdeš v rohu psí boudy zakryté starou / modlitební knížkou možná i okocená fena / přes ně leží natažena
Vomáčka ve zmiňovaném rozhovoru také mluví o kráse knihy jako objektu. Nedalo mi to, abych večer nesedl ke knihovně a nebral do roku knihy, které jsem kupoval stejně tak kvůli textu, jako kvůli tomu, jak vypadají. V edici současné poesie Cesty nakladatelství Mladá fronta vyšly v šedesátých letech skvělé básnické knihy, například Osten Ivana Slavíka, Země přibližných Jiřího Pištory, Tolik cejchů Ludvíka Kundery či Startuji ze San Francisca Lawrence Ferlinghettiho. Vyšly tam i knihy průměrné či špatné. Ty, co měly skvostnou typografii a grafickou úpravu Miroslava Fulína a obálku Václava Sivka, byly všechny krásnými artefakty, které si rád prohlížím znovu a znovu.