Píseň bojující a protestující

Odznak Deutsche Arbeiter-Sänger Bundu

Hudební projekt Dělnické písně: Od bojového popěvku k protestsongu nevznikl náhodou. Právě Německo se svými dramatickými dějinami – a to v oblasti nejen nacionální, ale stejně tak i sociální – se stalo jevištěm, na němž se odehrávaly prudké boje za zlepšení podmínek chudých pracujících, tedy často dělnictva. V těchto bojích a protestních hnutích hrála od 19. století významnou roli píseň. Píseň, která spojovala utlačené, píseň, která formulovala jejich pohledy a požadavky, píseň, která je vedla do ulic.

Německá dělnická píseň je symbolem nejen boje za lepší životní podmínky a respekt k člověku, ale také představuje kulturní plod té vrstvy německé společnosti, která nebyla sužována jenom primitivním kapitalismem, ale následně i pronásledována nacisty. Zde je třeba vědět, že nacisté při své cestě za mocí likvidovali nejen své politické odpůrce, sociální demokraty a komunisty, ale také představitele dělnictva a odborového hnutí. Tím ještě před začátkem své expanze zdecimovali tu část německého národa, která nesdílela jejich ideologii rasové nadřazenosti.

Zpěv dělnických písní v Německu v meziválečném období je natolik významným kulturně-historickým fenoménem, že byl zařazen na seznam světového nemateriálního dědictví UNESCO. Oficiální název v seznamu zní „Zpěv písní německého dělnického hnutí“. V době svého velkého rozmachu, což odpovídá zhruba období světové hospodářské krize, to byl životní výraz znevýhodněných a utlačovaných, pomyslná zbraň a vůle k boji za odstranění sociálních nespravedlností. Tyto písně a jejich interpretace dosáhly značné úrovně vyspělosti (literárně-hudební), podíleli se na nich i věhlasní autoři jako třeba Bertold Brecht. Ale to už bylo vyspělé stádium.

Počátky dělnického zpěvu

Dělnické písně byly protestsongy 19. a raného 20. století. Vznikly v souvislosti s počátkem průmyslové revoluce a zpívaly je milióny lidí. Pokud máme nějak vyjádřit jejich společenský význam a postavení, tak svým způsobem stály v opozici k písním z koncertních sálů a společenských akcí, které komponovali skladatelé jako Franz Schubert, Johannes Brahms nebo Richard Strauss.

Tyto umělé písně odráží společnost jakoby „shora“, z pozice dobové vysoké kultury. Dělnické písně odrážejí svět zdola, z perspektivy chudých příbytků, tvrdých životních i pracovních podmínek. Šířily se podobně jako tradiční lidové písně nejdříve ústním podáním a posléze skromnými publikačními prostředky.

Jedna z nejstarších dochovaných dělnických písní nás vrací k povstání tkalců ve Slezsku v roce 1844. Během tradování získala název Hrdelní soud – Das Blutgericht. Zachovalo se několik znění této písně v celkem více než dvaceti strofách, přičemž autoři zůstali anonymní, a to nejen proto, že to nebyli umělci, ale především proto, že to byli pro vrchnost nebezpeční buřiči, kteří volali:

„Vy kati, vy satanská lůzo, vy sežerete chudákům všechno, jste příčinou jejich bídy!“

To byly výhrůžky, které se obracely ke zcela konkrétním továrníkům a označovaly je za katy a jejich služebníky za dráby. Když jednoho z tkalců za zpěv této písně zatkli, propukl hněv masy: Skupina mužů zpustošila továrnu a vily a zaútočila i v sousedních místech. Na základě těchto dějů bylo pak nejméně 60 tkalců odsouzeno k pobytům v káznici v délce až 6 let a vůdcové byli navíc potrestáni 20–30 ranami bičem.

Na rozdíl od jiných dělnických povstání tehdejší doby vyvolala právě tato událost širokou politickou debatu a poprvé došlo k reflexi sociálních protestů. Píseň vzbouřených tkalců se objevila v mnoha novinách a jako jediná dělnická píseň nepřímo vstoupila i do vzdělávacího procesu. Gerhard Hauptmann ji zpracoval ve svém dramatu Tkalci. Píseň Hrdelní soud vykazuje všechny rysy lehce zapamatovatelné a pronikavé jarmareční písně: jednoduchá melodie, stále se opakující motiv, to vše zajišťuje maximální účinnost sdělení.

Přibývající masová chudoba jitřila široké vrstvy obyvatelstva. Hlasité požadavky inteligence, která chtěla dosáhnout svobody projevu, zřízení jednotného národního německého státu a jedné ústavy, nenacházely širší odezvu mezi masami. Většina Němců trpce zažívajících chudobu se nezajímala o politické teorie, nýbrž o to, jestli bude vůbec mít co jíst.

Navzdory prvním úspěchům revolucí z let 1830 a 1848 byla získaná demokratická práva znovu rychle omezována. Vedle toho rychle rostla průmyslová produkce a její nová centra přitahovala masy lidí z venkova. Nevzdělaní selští potulní dělníci a městští řemeslníci byli základem nové společenské vrstvy – proletariátu. Kdo byl nucen žít pouze ze své pracovní síly, byl vydán majitelům továren všanc. Muži, ženy i děti pracovali denně 14–16 hodin za nejnižší mzdy v hrozných hygienických podmínkách. Podvýživa, nedostatek životního prostoru, žádné sociální či zdravotní zabezpečení, to byla životní realita početných vrstev obyvatelstva. Byla protipólem liberalizace v podnikání, státní deregulace a vzniku mezinárodního volného trhu.

Potřeba politického uchopení této skutečnosti na sebe nedala dlouho čekat. Heslo „Proletáři všech zemí, spojte se“ začalo silně rezonovat. Ve druhé polovině 19. století začaly vznikat sociálnědemokratické strany, které spolu s dalšími dělnickými organizacemi bojovaly o zlepšení sociálních podmínek dělnictva. Tyto snahy byly jedním ze způsobů řešení situace, jiným bylo vystěhovalectví – v letech 1850–1870 odešlo z Německa do Ameriky za vidinou lepšího života kolem dvou miliónů lidí.

Přese vše žijeme

Z období první fáze vzniku dělnického hnutí – tedy z doby kolem poloviny 19. století – se zachovala píseň Trotz alledem, Přese vše, která si získala široké přijetí. Je dědičkou revolučních dějů roku 1848, v němž byl mimo jiné publikován i Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Vyjadřuje touhu vytrvat i přes zmařené demokratizační pokusy onoho roku. Autorem původního textu je Ferdinand Freiligrath a apelativní charakter je patrný z malé ukázky:

Víme však, že lidskost nakonec zvítězí!

Bráníte nám, ale nedonutíte nás – svět je náš, přese všechno!

Tato píseň i s jejím častokrát užívaným sloganem zarezonovala v meziválečném období, poslední text německého komunisty Karla Liebknechta z roku 1919 (těsně před jeho zavražděním) má název Trotz alledem!

Píseň v aktualizovaných textových variacích žila dále i po druhé světové válce. Trotz alledem – ve vlastní autorské verzi – patří do repertoáru známého sociálně-kritického západoněmeckého písničkáře Hanse Wadera.

Rozmach dělnického zpěvu

Čím více sílilo a organizovalo se dělnické hnutí, tím větší byla potřeba písní, jež je spojovaly. To jejich tvorby se zapojovali i mnozí básníci a literáti. Zhudebněná báseň radikálního básníka Georga Herwegha z roku 1863 se uchytila pod jménem Bundeslied – Spolková píseň. Patřila k těm, které se deklamovaly při stávkách, byla něčím jako dělnickou hymnou. Byla několikrát zhudebněna. Zpívá se v ní mimo jiné:


Modlete se a pracujte, volá svět

Modlete se krátce, neboť čas jsou peníze

Na vrata buší nouze

Modli se krátce, neboť čas je chleba!

Člověče práce, probuď se

A poznej svou moc!

Všechna kola se zastaví

Když to chce silná ruka.


S rozmachem dělnického hnutí došlo i k rozmachu společného zpěvu – při demonstracích, protestních pochodech, při oslavách významných osobností. Největší rozkvět zažil tento kulturně-sociální fenomén ve 20. století. Uvedu malé srovnání:

V roce 1892 existovalo v Německu zhruba 180 dělnických sborů se čtyřmi tisíci a třemi sty členů. V roce 1912 dosáhl počet členů čísla 165 tisíc. Ženy se na nich tehdy podílely 11 tisíci.

V roce 1908 byl založen zastřešující svaz dělnických zpěváků DAS – Deutsche Arbeiter-Sänger Bund. V roce 1930 měl 400 tisíc členů. V roce Hitlerova nástupu k moci, tedy v roce 1933, byl tento svaz násilně rozpuštěn.

S dějinným odstupem můžeme říci, že všeobecně nejdůležitější dělnickou písní je Internacionála, jejímž základem je původně francouzská báseň napsaná pro pařížskou komunu v roce 1871. Její text se pak rozšířil do mnoha jazyků a německá verze se pochopitelně uchytila pevně i v německém prostředí.

Již vzhůru psanci této země,

již vzhůru všichni, jež hlad shnět!

Teď právo duní v jícnu temně

a výbuch zahřmí naposled.

refrén

Poslední bitva vzplála,

dejme se na pochod.

Internacionála

je zítřka lidský rod.

V nás, co jsme vyrostli v dobách totalitního socialismu, vyvolává tato píseň smíšené pocity. Ale když se od nich oprostíme a uvědomíme si historické okolnosti, za nichž tato píseň vznikla a šířila se, než ji uchvátily vládnoucí ideologie a stala se jejich ideovým pendrekem, nelze se ubránit obdivu, jak může píseň s vhodnou melodií formulovat ty obrovské energie skryté v utlačovaném člověku.

Německá podoba písně je z roku 1910, jejím autorem je Emil Luckhardt, pivovarský sládek a odborář z Porýní. Má jen tři sloky, oproti šestislokovému originálu. Její působivost je i v tom, že spasitelský úkol bere z rukou Boha či krále a vkládá jej v ruce mezinárodního proletariátu.

Nezachrání nás žádná vyšší bytost,

žádný Bůh ani císař ani tribun.

Vykoupit se z bídy

můžeme jen my sami!

V dělnických písních z počátku 20. století narazí člověk nejednou na apely k ozbrojenému revolučnímu boji. Zvláště se to týká písní, které mají co do činění s ruskou revolucí. Zvláště v době kolem první světové války, která byla propletencem násilí nacionálně založeným i sociálním, je hranice mezi radikálním nacionalismem a bojem za sociální spravedlnost někdy ne zcela zřetelná. Ale týká se to jen určité vrstvy písní, protože v repertoáru valné většiny dělnických sborů byly především písně lidové a vandrovní, tedy takové, které spíše utužovaly společenství.

Rozštěpení dělnického hnutí i jeho sborů

V důsledku první světové války se také rozštěpilo dělnické hnutí, a tím i hnutí sborového zpěvu – zhruba řečeno – ve dva silné proudy. Jeden byl sociálnědemokratický s požadavky typu „vzdělání pro všechny“ a snahou o účast na společném kulturním dědictví, na tradicích, a druhým byl radikální a bojovný proud komunistický, který trval na agitačním charakteru sborů a na apelativní rétorice. Tato dynamika se projevila i v rozkvětu umělecké moderny.

V hudbě byl výraznou osobností Hans Eisler, jehož nejslavnější píseň vzniklá ve spolupráci s dramatikem Bertoldem Brechtem a jmenuje se Solidaritätslied – Píseň solidarity. Ta byla také přeložena do mnoha jazyků. Mám tu malou citaci z textu:

Kupředu, a nezapomínat

v čem spočívá naše síla!

Při hladovění i při jídle,

kupředu a nikdy nezapomenout,

je to Solidarita!

Krach burzy v říjnu 1929 a světová hospodářská krize vedly ke katastrofální masové chudobě a dramaticky rostoucí nezaměstnanosti, jejímž zrcadlem byla i rostoucí sebevražednost. Písně Hanse Eislera zrcadlily tuto hořkou realitu:

A tak ti koukají kosti tiše z kůže

a během pár týdnů jsi vyřízen.

Za poslední marku si nakoupíš pár latěk,

protože pro tenký stín stačí tenká rakev.

Eislerovy písně současně motivovaly posluchače k politickému angažmá. Ve velkoměstech, jako byly Berlín či Vídeň, byla před nástupem nacismu hojně rozšířena tato levicová, metaforicky řečeno „rudá“, kontrakultura. Nacismus se s ní ale důsledně vypořádal, ať už byla původu odborářského, sociálnědemokratického či komunistického. V roce 1933 byly všechny proudy dělnické zpěvní kultury zakázány a zničeny. Hitlerova strana NSDAP si však některá úderná hesla či písňové obraty z bojovných dělnických písní upravila ke svým potřebám a využívala je ve své kulturní propagandě.

Přes toto zneužití zůstaly známé dělnické písně v německé paměti a po druhé světové válce znovu ožily jako příslib lepších časů.

Některé dokonce pronikly v aktualizovaných podobách do moderní populární kultury jako kritické reflexe doby s apelativním nábojem – to jsme si už ukázali na případu Hanse Wader a písně Trotz alledem.

Kulturní fenomén – odraz doby i zdroj poučení

Jako kulturní fenomén však tyto písně dob minulých patří neodmyslitelně ke kulturnímu dědictví – nejen jako dobové dokumenty, které dnes vyznívají třeba příliš pateticky nebo ve své metaforice až kýčovitě. Jsou zrcadlem, v němž vystupují jak naděje a touha po emancipaci člověka, tak iluze i porážky, a také mylné představy, jejichž reflexe nám s odstupem může přinést poučení pro další vývoj.