Rozbité violoncello
V noci byla bouřka a vítr skučel kolem okna. Tma byla černější než jindy. Usínal jsem dost mizerně a snad ještě v polospánku se mi zdálo, že nad naší zahradou krouží malé letadlo, které přistálo na suchém trávníku. Moc mu to nešlo, převrátilo se dopředu a zapíchlo se vrtulí do spálené trávy. Ze dveří letadla se vysoukala tmavovlasá dívka, v ruce táhla za sebou pouzdro na violoncello. Otevřela ho a vysypala na trávník třísky z rozbitého nástroje. Z očí jí začaly proudit slzy, kterými se pokoušela slepit trosky violoncella.
Krátce po bratrské pomoci, myslím někdy v roce 1969, jsem chodil se spolužačkou z konzervatoře, dokonce u mě nějaký čas bydlela, a tak dodnes znám Čajkovského Rokokové variace, které na poměrně neskladném violoncellu v mém malém bytečku v Košířích cvičila. Za nějaký čas využila příležitosti a odjela natrvalo do Holandska a potom do Argentiny, kde působila v orchestru. Můj kamarád hornista, který tam s ní hrál a po roce 1989 se vrátil domů, mi o ní vyprávěl. Neměla moc snadný život a protloukala se, jak to šlo a pak se stal zázrak jako v hloupém filmu. Seznámila se s nesmírně bohatým člověkem, který na ni naléhal, aby s ním odletěla jeho letadlem. Nedala ani výpověď v orchestru. O letadlu se vědělo, že v pořádku odstartovalo a už se nikdy nikde neobjevilo. Zmizela i moje kamarádka a její přítel.
To je vlastně všechno, co vím.
Ráno jsem šel na zahradu a hledal jsem zbytky violoncella. Nic jsem nenašel. Byla tam jen tráva spálená od slunce.