Tatínku
Tatínku,
přestože jsi byl na začátku „osmdesátek“ už po třech infarktech, velice rád jsi jezdil se mnou naším trabantem – jedno kam. Jaks mně byl vděčný, když jsem tě vzal s sebou, byť jsem měl jen běžnou pojížďku po nějaké okresce pro nějakého řemeslníka třeba! Jak bývals celou cestu pohledem nalepený na tu okresku!
Když jsem v neděli devátého září jel do Brna – a z Otrokovic až do Břeclavi courákem –, který postával na každé mezi, a „opakoval si“ tak Moravu, mockrát jsem si na tebe, tatínku, vzpomněl. Ve Spytihněvi mají jakýmisi bujarými „tagy“ poničenou trafostanici, bokem zdálo se mi nablito; v Nedakonicích měli pak těmi tagy folklórními vyzdobenou celou nádražní budovu, chyběl jen přednosta stanice s teploměrem, pardon, plácačkou pod paží; z borovicových lesů kolem stanice Bzenec-Přívoz válo sucho, ale nic v nich nedoutnalo, jak bývalo za parních lokomotiv zvykem; v Hodoníně, tatínku, most nad kolejištěm už netrčí a Hrušky jsou české. To tys jenom kdysi za rajchu ve vlaku směr Archlebov usnul a probudil se v Německu – v Hruškách.
Když jsem však v Břeclavi přestoupil do RegioJetu, dalo by se říct: bylo po výletě. Okno zaryglované a nikde žádný kožený popruh, s jehož pomocí bych si je otevřel. Taky jsem nepřišel na to, jakým způsobem od skla odlepit roletu, abych se mohl dívat ven. Ale jinak bezvace.
V RegioJetu by se tě, tatínku, taky ujala lepá děva v černé sukni a slušivé červené halence. A s „regiojetým“ úsměvem by ti nejprve doporučila probrat se přiloženým „Palubním deníkem“.
Pochybuju však, že by sis s někým z těch „okoličnatých“ office managerů, trade analytiků či databázových marketérů, kteří se tady v RegioJetu jenom rojí, vůbec povykládal; třeba o tom, jak fárals v Jáchymově na uranu na hloubení šachet v pracovním rytmu 6+3, tj. 3 hodiny v díře vybírals odstřelenou zeminu a rukama ji házel do kontejneru velikosti větší konve, vrátkem po naplnění zdvíhané do díry na povrchu; jakou ta směs hlíny, vody a nevybuchlých šulků střeliva vydávala zápach: hovno proti tomu je Eau de Cologne, říkávals, a jak tě z těch smradů už po pěti minutách vždycky rozbolí hlava; ještě že mívám v kapse skleněnou tubu sedolorů, ale tuhle mně vypadla z kapsy hned na začátku šichty a…
A po třech hodinách práce šest hodin spánku v cimře o patnácti lůžkách; a když se nedalo spát, tak paludování se po kantýně, poslouchání něčích keců anebo pozorování chlapů, jak akorát porcují psa, kterého si předtím dlouhé měsíce vykrmovali.
Tak takové příběhy by ti tu, tatínku, nikdo nebaštil. Navíc když by všichni kolem neměli na tebe čas. Protože by většinou – vedle rozjezeného slaného koláče Quiche ze špaldové BIO mouky nebo sushi setu nebo řízečků z kuřete či giant cous-cousu s pečenou zeleninou nebo mixitu s křupavým ovocem či zeleninových tretter’s chipsů nebo rozpitého čokoládového BEBE Brumíku či Asia smoothie manga (vypsáno z „Palubního deníku“) – pracovali, to jest drbkali do větších placatých penálů, anebo podávali hlášení do krabiček velikostí tabatěrek blahé paměti, a ti co by nepracovali, by se jako u vytržení (k sobě?) usmívali, protože by jim z těch tabatěrek vedly do uší dráty.
Takže by sis, tatínku, asi nechal chuť na tu dvojici chlebů namazaných sádlem, tím derivátem bůčku, kterou bys měl možná stejně jako já s sebou v tašce, raději zajít, a odložil bys to až na nějaký brněnský park.
Tady bys také asi neměl odvahu zobnout si ze svého pokladu. Ale kdyby sis něco přece jen ke konzumaci objednal – já jsem to nestihl, protože sotva jsem třikrát zívnul, už byly Heršpice –, platit bys mohl jak v našich korunách, tak v „hujerech“.
Ale některé čaje, vody a denní tisk bys měl, tatínku, zdarma.
Jak říkám: bezvace.
Zajímavé to bylo i na té schůzi v Brně, tatínku. Hned mně nabídli hrozny a krekry a mohl jsem si dát v té galerii pivo a leccos. Ale chtěl jsem zůstat střízlivý a poslouchat, co bude s novinami, o nichž šla akorát řeč. Jestli fúzovat, nebo nefúzovat, jestli z týdeníku udělat dvouměsíčník, koho sehnat do funkce šéfredaktora za stávající plat: té nuly, která od nuly pojde… A byly kolem řeči rozumné, a mnohdy tak chytré, bez ironie, až mi bylo hanba, že nejsem mladý a talentovaný, že už jsem starší i o tolik let, než byls ty, tatínku, tehdy už po tolika infarktech… No prostě řešilo se jak u Nerudy Kam s ním, kam s nimi. A přitom ty noviny, tatínku, ty původem korektor, závorka: brigáda v Jáchymově byla jenom jedna z tvých odboček, jehož očima prošly desítky a možná tisíce různých plátků, mají ducha, ty noviny se za celou svou desetiletou existenci nikdy nezpozdily, někteří redaktoři do nich píšou takřka zadarmo, a přál bych ti jejich, a to si nejvíc cením, svobodomyslné články číst! Nebudu jednotlivce chválit. Stará zkušenost: někoho pochválíš, vynechaný, necítí-li se uražen, tak aspoň dotčen… Zkrátka ty noviny nejsou štvavé, jednostranné, ale ani popelavé, vždycky se z nich něco kulturního! dovím.
Akorát mají jednu smůlu. Svých asi šedesát majitelů-družstevníků, kteří nejsou s to sehnat na provoz svých neopakovatelných novin ani těch utentovaných 200 000 korun, o „hujerech“ ani nemluvě. Či vygenerovat ze svého středu nějakou vhodnou sílu, která by kácejícímu se šéfredaktorovi přisunula židli. Aby ty noviny mohly fungovat dalších deset let.
Co s takovými neopakovatelnými družstevníky, tatínku?
P. S. Jako bych viděl to tvoje rukou mávnutí: Od lidu toho nikdy moc nečekej…