Obživlost: Péče o vzpomínky
Zrovna jsem si poslechl, jak v Bavorsku CSU utrpěla kruté vítězství. Časy, kdy konservativní křesťanské socialisty volila nadpoloviční většina voličů, právě skončily. Nestalo se tak proto, že by byli nemoderní a voliči že by upřednostnili někoho pokrokového. Od CSU se Bavorsko odvrací proto, že není schopna bránit tradiční hodnoty. Jenomže to už nesvedou v dnešním globalizovaném světě regionální politici nikde.
Pamatuji si Mnichov v letech 1990 až 1992, kdy jsem tam jednou za měsíc jezdil do Svobodné Evropy. Bylo to multikulturní město v době, kdy multikulturalismus ještě vypadal jako dobrý nápad. Také to bylo západní město v době, kdy jako dobrý nápad ještě vypadal kapitalismus. Mnichov byl od pohledu elegantní, bohatý, otevřený a svoboda v něm měla německý řád.
Koncem roku 2009 nás napadlo vyrazit po sedmnácti letech do Mnichova na víkend. Výsledkem byla zkušenost, že vzpomínky není moudré konfrontovat s přítomností. Město zešedlo, zestejnělo, i ten vánoční trh působil dojmem, že je po sezóně. A když jsme se z centra vraceli k penzionu Maria kousek od nádraží, vítr honil ulicemi papíry a neupravení lidé, zevlující před supermarketem, zjevně nebyli Němci.
Svět se nestane jiným místem ze dne na den. Milosrdně se proměňuje v čase, abychom jeho úpadek dokázali vstřebat a akceptovat. Se vzpomínkami je potíž v tom, že se jedná o fotografie vytržené z filmu, momentky, co nám v mysli přežívají bez měnícího se kontextu. Vrátit se někam po letech je hledání ztraceného času. V Mnichově jsem na to přišel a stejnou chybu už neudělám.
Nemám zapotřebí osobně se přesvědčit o úpadku Londýna, Paříže či Kodaně. Anebo Prahy. Nemohu riskovat, že v pařížské restauraci, kde jsme si s Adolfem Baštou pochutnávali na steaku z argentinské krávy, vyměnili kuchaře. Anebo že vydavatel filosofické revue, u kterého jsem bydlel v podkroví domu kousek od dánského parlamentu, přišel o granty, o práci a o tu neuvěřitelnou starobylou střechu nad hlavou. Také vím, že Patrik v Amsterdamu nám už podruhé neukáže z balkónu, kterým směrem je královský palác a nepřidá k lepšímu vtip, že přítomnost královny poznáme podle toho, že nad rezidencí vlaje prapor a o bránu má opřené kolo.
Důvod, proč pečovat o ty staré fotografie, uložené v paměti, je prostý: Lepší už pořídit nelze. Z každé zásady je pravda výjimka. Místo, u kterého mám jistotu, že vše najdu na svém místě, je Řím. Věčné město. Město, ve kterém genius loci dělá člověka Římanem. Město, do kterého se nepřichází, nýbrž se do něj člověk vrací. Jsem-li tázán „Jak bylo v Římě?“, říkám „Jako vždycky.“ Je to stále stejná fotka.