KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Jedna z filmových hvězd 70. a 80. let, režisér Jiří Svoboda, připravil ke stému výročí republiky dvojdílný film, zabývající se posledními lety života českého vlastence a prvního ministra financí Československé republiky. Poté, co Kosatíkovo a Sedláčkovo České století zmapovalo Masarykův zahraniční odboj za první světové války, to byl záslužný pendant, týkající se prvního domácího odboje a tematizování postav jako byli Karel Kramář či Bohumír Šmeral. Ale to už jsme skoro u konce. Alois Rašín, kterého Jiří Svoboda napsal a zrežíroval tak, že ho Ondřej Vetchý hraje jako dobromyslného prosťáčka Bajnyše z Dostálova idylického filmu Golet v údolí, a Karel Kramář, který má v příběhu monotónní pózu nafoukaného proruského Pantalona (znalec historie se ptá, proč je za hlavní zápornou postavu mezi odbojáři on, a nikoli utilitární latifundista Švehla) jsou tak ploší, že už plošší být nemohou a neméně ploché jsou charaktery jejich žen Karly Rašínové (Zuzana Stivínová) a Naděždy Kramářové (Lenka Vlasáková), z nichž první je nástěnným obrázkem milující ženušky a druhá nabobské ruské šlechtičny. Vrcholem jsou opakované scény souloží manželů Rašínových (zde asi zafungovaly pobídky komerčních manažerů ČT, požadující zvýšení sledovanosti u mladých), z nichž vyniká hlavně ta, během níž Alois Rašín stačí s manželkou pohovořit o svatební cestě do Merana i o obligacích. Výživná je i erotická scéna v prokurátorově pracovně, kde si manželé za přítomnosti kněze stačí během nekonečného francouzského polibku zároveň sdělit všechny vysvětlivky, které scenárista potřeboval pro uvedení děje do historického kontextu. Dalším vrcholem je scéna Rašínova umírání, o němž si postřelený v agónii myslí, že jde o běžné usínání, ale zároveň stačí svým blízkým v několika okamžicích probuzení sdělit celý svůj kšaft. Za tu by se nemuselo stydět ani Divadlo Járy Cimrmana. Dost podobně vyznívá scéna, v níž Rašín Kramářovi vysvětluje, jak miluje rodný český jazyk, který je třeba chránit od cizích vlivů, načež zvonek, který má v rukou, nazve latinským názvem campanula.

A tak je film složen ze scén bez ladu a skladu, v nichž se až deset minut poté, co se střílelo do hladových lidí, rabujících krámy, dozvíme, kdo do vlastně nich střílel, a že Růženka, které Rašín vymohl sňatek před popravou jejího snoubence, nebyla mezi zastřelenými ženami, neb o scénu dál spatřujeme Růženku uprostřed jásajícího rázovitého českého lidu (zřejmě jde o jiný lid nežli hladoví kostlivci v přechozí scéně, zatoť očividně tentýž, jako jsou vypasení sokolové oslavující Rašínovo propuštění ve vídeňském interhotelu v červenci 1917), ana oblečena v kroji a se synáčkem pohrobkem líbá Rašína na čelo. Z dialogů ani ze jmenovek (ty ve filmu vůbec nejsou) se také nedozvíme, jak se vlastně jmenoval kněz, který se zúčastnil Rašínových návštěv ve vězení (byl to pozdější exilový premiér Jan Šrámek), prelát, který ho přišel osvobodit z cely smrti (královéhradecký biskup Josef Doubrava) nebo kdo byl důstojník, který v povstavší Praze přišel zatknout národní výbor (plukovník Maxmilian Ronge). Na lidi znalé české kinematografie a starších filmů Jiřího Svobody sice působí povědomě zrecyklované repliky z jeho staršího filmu o jiném politickém procesu z jiné doby („měl byste se snažit, abyste byl co nejmenší kolečko v Kramářově kauze“, „smíte mluvit JEN O RODINNÝCH ZÁLEŽITOSTECH“) anebo z komedie Karla Steklého o poněkud ranější habsburské době, Svatby pana Voka („bílý táhne a dá čtvrtým tahem mat“), či inscenace Jiřího Hubače o hraběnce, která se narodila v pozdní habsburské době Zámek v Čechách ("zvídavý člověk hodnosti zná") nechápe ovšem, čemu mají tyto aluze ve zmatečném ději sloužit. Také počet hrubých historických chyb ve filmu přesahuje běžnou kvótu: hovoří se o „deseti milionech Čechů“, době, kdy jich bylo jen šest; ostravským nádražím se rozléhá tlampač v době, kdy příjezdy a odjezdy vlaků ještě nejméně po tři desítky let oznamovaly silným hlasem obdaření vyvolávači; paní Rašínová v roce 1918 vzpomíná na seznámení s manželem při Pucciniho opeře Turandot, která byla premiérována až v roce 1926; a ještě před vyhlášením republiky veze Rašína ve své služební sajdkáře muž v uniformě československého četníka…

Z celého filmu je nejzajímavější postava hlavního prokurátora v procesu Kramáře a Rašína Markuse Premingera (Tomáš Töpfer). O Premingerovu postavu, která přes obecnou plochost postav ve scénáři svými dialogy naznačovala nejen jistou jinakost (byl židovského vyznání), ale i zajímavou minulost (přeborník v boxu z olympijských her v Saint Louis), jsem se díky filmu začal zajímat – a objevil jsem ve filmu nereflektovanou část příběhu této zajímavé historické postavy. Advokát a někdejší olympionik Preminger přišel těsně po začátku války s rodinou jako uprchlík z Haliče, a protože odmítl v zájmu své kariéry konvertovat ke katolicismu, musel vše „dohnat“ svojí loajalitou, například právě v případě procesu s velezrádci Kramářem a Rašínem. Po válce pak s rodinou odešel do USA, kde se jeho syn Ingwald stal filmovým producentem (produkoval například film M. A. S. H.) a syn Otto režisérem (například filmová podoba muzikálu Porgy and Bess).

Autor filmu, tvůrce takových filmů jako byly Dívka s mušlí, Zánik samoty Berhof, nebo Skalpel, prosím, či nejlepší televizní inscenátor legendární Čechovovy povídky Švédská zápalka (poměřil se v ní s legendární divadelní inscenací Alfréda Radoka z roku 1961), v níž za vcholné normalizace (!) plně využil všechny možnosti, které mu ke kritice misantropismu ruského modelu státu dal Čechov, mě překvapil nejen neumělostí svého scénáře a režie, ale také změnou politického pohledu na historii. Jiří Svoboda, někdejší hlava demokratické levice v naší zemi, muž, který byl v roce 1990 pověřen Václavem Havlem, aby zdemokratizoval KSČM a vysloužil si za to (podobně jako Alois Rašín) atentát od anarchokomunisty (ve Svobodově případě naštěstí neúspěšný), muž, který po listopadu 1989 tematizoval útrapy lidí se sociálním pohledem na svět ve filmech Jen o rodinných záležitostech a Sametoví vrazi, které se nebály jít proti oficiálním pohledům nového režimu, se sice v Rašínovi postavil čelem k některým ikonám svého vlastního hnutí (předsedu ČSSD a zakladatele KSČ Bohumíra Šmerala nepokrytě zobrazil jako kolaboranta s uzurpátorským rakousko-uherským válečným režimem, jímž Šmeral skutečně byl) a symbolicky se strefil do jednoho z hlavních mýtů dnešní levice (Kramářův sentiment, s nímž blouzní, že Rusko je náš přítel, který nás spasí), morálně nejednoznačnou a sociálně autistickou titulní postavu Aloise Rašína ovšem ztvárnil jako svatého vyřezávaného za dědinou. Po hodině a deseti minutách vychvalování Rašína se pouhým klausovským vyjádřením titulního hrdiny, že si lidé „budou muset utáhnout opasky“ a průvodním slovem komentátora, který slovníkem normalizačních komunistů definuje Rašínovu dobu jako „dobu s rozpory“ dá neobeznámenému divákovi těžko vysvětlit kulka, kterou si Rašín nakonec za svou hladovou politiku vysloužil od anarchokomunisty Šoupala. Film tak vyznívá jako odůvodnění skutečné historické historky, kdy si na první porevoluční desetikorunu Havel prosadil Masaryka, Mečiar Štefánika a Klaus Rašína. V tomto světle se film Rašín stal opožděnou podporou expředsedy KSČM někdejší volbě expředsedy ODS.

Rašín. Česká televize, 2018, scénář a režie: Jiří Svoboda, 71 + 79 minut.