Dvojbajka
Nikdy jsem nechápal, co mají lidi s těmi kočkami. Sám mám mnohem radši psy, protože na rozdíl od koček mají pro mě velmi důležitou vlastnost: věrnost. Dnešní režim ale přímo nadržuje arogantním kolotočkokočkám, co jsou celé nafrněné (asi od frkaček). Jsou toho plná média. Jednu kočku (patřila prý samému premiérovi, který ji dostal k narozeninám) za to před časem odstřelili jako psa (opět to zhoubné zaměňování druhů…), jiná zas jela jako prase v autě a při srážce rozmačkala na kočkonátky nejen sebe, ale i nějaké nevinné zvíře, které jelo proti ní. Třetí, která prochází z příbuzné kolotočorodiny prý na dvacátýhovosmýhoříjna dostane cenu velké africké kočky. Kočky mají za frkačky plnou bednu kočičího zlata, které mohou dát, komu chtějí. Když ale kočky někomu něco dají, musí to být vybubnováno na všechny strany z rohu kočičí bedny – anebo dokonce z jeviště Divadla nejchytřejšího Lva. Dneska se tomu říká uplacírovat kočkoprodukt.
Na našem malém náměstí zatím stojí dvě brány: u jedné hlídají vlk a u druhé medvěd. U morového sloupu uprostřed rynku (u jehož jedné brány hlídá vlk a kolem druhé obchází medvěd) je shromážděna skupina malých lvíčků, které už v dětství opustili rodiče, a oni díky tomu nevědí, že jsou lvi. Jsou oblečení v nápadně lepším oblečení, než mají kolemjdoucí, na klopě stužku v národních barvách, erární batoh a chlebník. Batoh některých z nich je obrovský a chlebník malý, jiní zase mají veliký chlebník a malý batoh. Většina z nich posedává na svých batozích; někteří do nich kopou. Jedni otevírají své chlebníky a v chvatu hltají jejich obsah, jiní se snaží vyměnit s druhými obsah chlebníku za jiný. Zatímco své chlebníky mají všichni na těle (někteří je mají dokonce k tělu důmyslně přivázané a uzamčené), nikdo nenese svůj batoh. Jen jeden s dávno prázdným chlebníkem, který odložil u morového sloupu, se dává na další dlouhou cestu od vlka k medvědu – na zádech svůj velký těžký batoh.
Nese odpovědnost…