Děkujeme ti, První republiko!
Je až neuvěřitelné, že my, prvorepublikové děti, kterým je už 80 i více, oslavujeme 100leté výročí vzniku Československa. Ve většině případů se zdůrazňuje, že ČSR byla státem dvou národů, Čechů a Slováků. Zapomínají při tom na třetí národní státotvornou složku tohoto států, na Rusíny, jejichž vlast, nazvanou versailleskými mírotvůrci „území jihokarpatských Rusínů“, byla na přání samotných Rusínů připojena k ČSR. Byla to náhoda, ale náhoda šťastná, výjimečná v jejích strastiplných dějinách. Za její využití my, Rusíni, děkujeme zakladatelům Republiky, v první řádě její prvnímu prezidentu T. G. Masarykovi, jenž vynaložil maximum úsilí, aby přesvědčil vítězné mocnosti v nutnosti připojení „kraje jihokarpatských Rusínů“ k ČSR. Kraj Rusínů neměl dosud ani jméno, dostal ho od vlády ČSR v dokumentu týkajícím se jeho statutu, v Generálním statutu pro organizaci a administraci Podkarpatské Rusi. Děkujeme za krásný název naší vlasti.
Rusíni se ocitli v civilizačně evropsky vyvinuté československé společnosti, jež dosáhla svého vrcholu v národně emancipačním procesu, vytvořila vlastní stát, i když územně dost zvláštní, neboť sjednotila tři různé národní celky se zcela odlišnou sociální a politickou strukturou. Odlesk pozitivní české národní euforie a urychlený vývoj emancipačního procesu slovenského národa padal i na rusínskou společnost, pomáhal jí překonávat staleté zaostávání.
ČSR získala zanedbaný kraj, jehož obyvatelé, zvlášť venkov, existovali na patriarchální úrovni. Vláda ČSR musela urychleně zaplnit tuto mezeru a konsolidovat poměry na Podkarpatské Rusi, sem poslat tisice úředníků, vojáků, ale i lékařů, učitelů, příslušníků divize Čs. červeného kříže likvidujících nemoci zanechané válkou, zeměměřičů nadělujících bezzemkům půdu znárodněnou velkostatkářům, a také národohospodářů, kteří učili rusínské gazdy modernímu hospodáření a snažli se je zapojit do tržních vztahů a tím je zbavit nekalých praktik lichvářů. Jim patří dík 40 000 nových gazdů. Tu půdu se jim bohužel nepodařilo udržet navždy, po roce 1939 museli ji částečně vrátit maďarským grófům, definitivně jim ji vzal sovětský kolchozní systém. Česko-slovenská administrativa se soustředila na řešení palčivých sociálních a hospodářských otázek, rozvoji infrastruktury měst a země jako celku, výstavbě nemocnic a škol. Výrazné stopy této činnosti existuji v podkarpatských městech i dnes, jsou to celé čtvrti obytných a administrativních budov postavených podle projektů významných českých i slovenských architektů. Jim také patří naše poděkování.
Demokratická atmosféra první republiky a vysoká úroveň duchovnosti objevily pro Rusíny krásy jejího kraje a napomohly zrození zvláštního fenoménu v kultuře střední Evropy, podkarpatské malířské školy, která měla evropskou úroveň a zapsala se do dějin jako výraz národního ducha Rusínů.
Velký zájem projevily vůči podkarpatskému kraji a jeho lidu čeští vědci. Národnostní mozaika, panenská příroda, patriarchální způsob hospodářství, originálnost lidových zvyků a obyčejů, bohatý kolorit lidového umění a vedle toho odvěká chudoba kraje, zvlášť jeho horské části, to vše lákalo české vědce a dávalo živnou látku jejich postřehům, úvahám a studiím. Už od roku 1922 čeští odborníci začínají skutečně vědecký výzkum Podkarpatské Rusi především na poli národopisném, geografickém, archeologickém a historickém. Vydávají encyklopedická díla, sborníky či odborné studie. Děkujeme jim.
Neúnavným propagátorem rusínské kultury a děl rusínských spisovatelů mladé generace byl český literární kritik Antonín Hartl. Vydal encyklopedicky koncipované dějiny rusínské literatury, sestavil a přeložil první českou antologii literatury Podkarpatské Rusi, analyzoval jazykovou situaci na Podkarpatské Rusi.
V roce 1935 český básník a literární kritik Jaroslav Zatloukal založil v Bratislavě Klub přátel Podkarpatské Rusi a Podkarpatské nakladatelství, v roce 1936 časopis Podkarpatoruská revue. Prostřednictvím tohoto časopisu byl čtenář v celém Československu seznamován s tvorbou mladých rusínských spisovatelů, na jeho stránkách se diskutovaly problémy rusínské společnosti.
Monumentálním dílem pořádaným a redigovaným Jar. Zatloukalem se stal encyklopedický almanach Podkarpatská Rus (1936), vydaný pod patronátem vlády ČSR. Vědeckému výzkumu Podkarpatské Rusi přispěl rovněž Slovanský ústav v Praze, jehož součásti se stala Společnost pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi, založena profesorem Karlem Chotkem. Vypracoval projekt a stal se hlavním redaktorem sborníku Carpatica, na jehož stránkách publikoval materiály z dějin, kultury, národopisu a geologie Slovenska a Podkarpatské Rusi. Děkujeme českým vědcům.
Tragický rok 1938 (Mnichovská katastrofa) předčasně ukončil tento velmi nadějný vývoj malé země v neklidné střední Evropě. Děkujeme ti, naše První Republiko, za těch neopakovatelných 20 let svobody!
Ivan Pop (narozen v roce 1938 v tehdy československém Strabičově) je asi největší současný vědec rusínského národa; historik, bohemista, rusinista, kulturolog a politolog.