Počteníčko: Hra na paní Růžičkovou

Foto Jiří Plocek

Když si dívky zvolily vyptavačku a paní Růžičkovou, posadí se do řady. Paní Růžičková sedí poslední. Vyptavačka přijde k první a taže se: „Kde bývá paní Růžičková?“ Tázaná odpoví: „Vedle.“ Vyptavačka jde dál a táže se vedlejší, která odpoví stejně, a takto se děje až konečně přijde k paní Růžičkové, která řekne: „Já jsem to.“

Vyptavačka: „Dajte mně kúsek smoly na boty.“

Paní Růžičková: „Kam ty boty?“

Vyptavačka: „Do roboty.“

Paní Růžičková ukáže nyní na dívku na druhém konci na kraji. Vyptavačka vezme ji za obě ruce a napnuvše je co nejdál od sebe, začne se s ní točit, při čemž obě říkají:

„Točím pivo

na kladivo

až natočím plnú bečku,

poleju ho po kopečku.“

Pak se vezmou za pravé ruce a jdou v kruhu na levou stranu. Vyptavačka říká:

„Vedu, vedu andělíčka

do svatého kostelíčka.

Andělíčku, klekni si na jedno kolínko.“

Andělíček si klekne a vyptavačka se ptá:

„Kadys išel?“

Andělíček: „Uličkú.“

Vyptavačka: „Kehos tam potkal?“

Andělíček: „Pána boha s paličkú.“

Vyptavačka: „Co ti dal?“

Andělíček: „Žemličku.“

Vyptavačka: „Kdes ju dal?“

Andělíček: „Na kraj stola.“

Vyptavačka: „Kdo ti ju uchytil?“

Andělíček: „Stará sova.“

Vyptavačka: „Poletíš za ňú?“

Andělíček řekne podle libosti buď „ano“ nebo „ne“, načež následuje ještě zkouška:

Vyptavačka: „Zasměj sa mi!“

Andělíček: „Nechce sa mi.“

Vyptavačka: „Ukaž zuby.“

Andělíček: „Nemám huby.“

Když se andělíček přitom nezasmál, jde do nebe, v opačném případě do pekla. Až se všichni hráči vystřídají, obě strany se přetahují.


Františka Svobodová-Goldmannová: Říkadla a hry slováckých dětí. Krajské museum v Gottwaldově, s. 87–88.