Počteníčko: Hra na paní Růžičkovou
Když si dívky zvolily vyptavačku a paní Růžičkovou, posadí se do řady. Paní Růžičková sedí poslední. Vyptavačka přijde k první a taže se: „Kde bývá paní Růžičková?“ Tázaná odpoví: „Vedle.“ Vyptavačka jde dál a táže se vedlejší, která odpoví stejně, a takto se děje až konečně přijde k paní Růžičkové, která řekne: „Já jsem to.“
Vyptavačka: „Dajte mně kúsek smoly na boty.“
Paní Růžičková: „Kam ty boty?“
Vyptavačka: „Do roboty.“
Paní Růžičková ukáže nyní na dívku na druhém konci na kraji. Vyptavačka vezme ji za obě ruce a napnuvše je co nejdál od sebe, začne se s ní točit, při čemž obě říkají:
„Točím pivo
na kladivo
až natočím plnú bečku,
poleju ho po kopečku.“
Pak se vezmou za pravé ruce a jdou v kruhu na levou stranu. Vyptavačka říká:
„Vedu, vedu andělíčka
do svatého kostelíčka.
Andělíčku, klekni si na jedno kolínko.“
Andělíček si klekne a vyptavačka se ptá:
„Kadys išel?“
Andělíček: „Uličkú.“
Vyptavačka: „Kehos tam potkal?“
Andělíček: „Pána boha s paličkú.“
Vyptavačka: „Co ti dal?“
Andělíček: „Žemličku.“
Vyptavačka: „Kdes ju dal?“
Andělíček: „Na kraj stola.“
Vyptavačka: „Kdo ti ju uchytil?“
Andělíček: „Stará sova.“
Vyptavačka: „Poletíš za ňú?“
Andělíček řekne podle libosti buď „ano“ nebo „ne“, načež následuje ještě zkouška:
Vyptavačka: „Zasměj sa mi!“
Andělíček: „Nechce sa mi.“
Vyptavačka: „Ukaž zuby.“
Andělíček: „Nemám huby.“
Když se andělíček přitom nezasmál, jde do nebe, v opačném případě do pekla. Až se všichni hráči vystřídají, obě strany se přetahují.
Františka Svobodová-Goldmannová: Říkadla a hry slováckých dětí. Krajské museum v Gottwaldově, s. 87–88.