KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Moje babička Božena (1923 – 2007) bydlela na pražských Královských Vinohradech v domě, kam jsem za ní jezdil třicet let. Ulice, v níž stál babiččin dům a která měla největší koncentraci umělců na metr čtvereční se jmenovala ŠROBÁROVA. Za minulého režimu se o doktoru Šrobárovi jako o muži 28. října nesmělo mluvit, ale vzhledem k modu vivendi, který si s režimem vytvořil, se ulice nikdy nepřejmenovala. Díky této podivné konstelaci napořád docházelo k tomu, že lidé, kteří jméno Šrobár desítky let neslyšeli, psali na adresu „Šrobárova“, „Šroubárova“, ba i „Šrubařova“. Já sám jsem se o existenci člověka, po němž byla pojmenovaná ulice mého dětství, dozvěděl až v roce 1992, v osmé třídě, když jsme probírali muže 28. října (tedy ty, co založili právě bouranou republiku). Od té doby jsem se o Vavro Šrobára začal zajímat a naznal jsem, že je to postava, v níž je obsažena celá složitost a tragikomičnost země, do níž jsem se narodil a která v těchto dnech slaví sto let od svého založení. Jako ukázku přijměte čtyři příběhy z jeho života, které jsem se dozvěděl z malé části z literatury a z větší části od členů rodiny Šrobárovy.

Příběh první z roku 1901

Š. je osmatřicetiletý lékař v Ružomberku, který byl, na rozdíl od ostatní vzdělaných Slováků, kteří většinou studovali v Budapešti, pro své ostré protimaďarské zaměření nucen absolvovat gymnázium v moravském Přerově a Karlovu univerzitu v české Praze, aby se pak jako lékař vrátil do svého župního města, kde se obratem zamiloval do místní krasavice. V té době z opačného směru (z Prahy do Ružomberka) přijíždí budovat slovenské zdravotnictví jeho kolega MUDr. Ivan Hálek, syn českého básníka Vítězslava Hálka. Hálek si Š. vyvolenou vezme a Š. se o rok později natruc ožení s jinou.

Příběh druhý z roku 1918

Padesátník Š. v květnu pro národní shromáždění v Liptovském Svatém Mikuláši vypracoval rezoluci o požadavku státního spojení s Čechy na historickém základě, které (částečně proto, aby shromáždění bylo povoleno) rafinovaně postavil i na spisech maďarských historiků, kteří považovali Slováky za potomky husitů, co po lipanské porážce a smrti Jiřího z Poděbrad emigrovali do Horních Uher. 28. října ráno, nic netuše, dorazí Š. do Prahy, kde má na své alma mater cosi k vyřízení a při té příležitosti chce pozdravit své přátele z deníku Národní listy. V té době v Praze vypukne převrat, a protože Češi, vyhlašující Československou republiku, potřebují ve vládě Slováka, aniž mají po ruce slovenského ministra obrany Štefánika (organizuje v té době přechod čs. legií přes Japonsko), než se Š. stačí vzpamatovat, stojí s Františkem Soukupem, Aloisem Rašínem, Antonínem Švehlou a Jiřím Stříbrným na balkóně jako novopečený ministr s plnou mocí pro Slovensko. Těmto pěti mužům se později bude říkat „muži 28. října“. Když se o rok později při oslavě jeho 52. narozenin velitel francouzské vojenské mise v ČSR generál Eugène Desiré Mittelhauser, Š. zeptá, co by chtěl k narozeninám, Š. řekne: "Petržalku!“ Do pěti dnů legionáři spolu se sokoly pod vedením francouzského generála na pontonech překonají Dunaj, odzbrojí tamní posádku armády Maďarské republiky rad a Petržalka se od té doby stane územím Země slovenské.

Příběh třetí z roku 1944

Zakladatel již neexistujícího Československa Š. žije jako režimem Slovenského štátu trpěný penzista v rodné Liskové na Ružombersku. Navenek nevyvíjí žádnou činnost, se slovenským komunistickým ani nekomunistickým odbojem, kteří mu svorně přezdívají „poslední Čechoslovák“, se příliš nestýká. Když ale dojde ke Slovenskému národnímu povstání, zjistí odbojáři, že Šrobár má po celém Slovensku síť dalších čechoslovakistů a prezident Beneš s ním po válce opět počítá jako se svým hlavním slovenským partnerem. Š. je tedy s dalšími reprezentanty slovenského odboje posazen do letadla a odvezen do Moskvy ke Stalinovi. Stalin hostům pouští filmy z bojů rud armády v Maďarsku, Š. pije ze všech nejvíc a během záběrů dobývaní Budapešti nadskakuje radostí. Stalinovi se to líbí a Š. slibuje, že během dalších bojů ještě přitlačí. Pak vezme láhev s vodkou, odvede si Š. stranou a až do noci si povídají.

Příběh čtvrtý (a poslední) z roku 1950

Š. je 83 let a má vlastní křesťansko-demokratickou stranu, Stranu slobody, kterou v roce 1946 založil se Stalinovým požehnáním. Únorové krize v roce 1948 se Š. nezúčastnil, je nadále členem parlamentu i vlády jako ministr poválečné česko-slovenských unifikací. Jako muž vytrvalý v citech a starý vdovec se po smrti svého rivala Hálka ožení se svou dávnou láskou, jeho vdovou. Ta v té době už má velkou dceru, herečku Elenu Hálkovou, a šestnáctiletou vnučku Janu Štěpánkovou, jejímž otcem je herec Zdeněk Štěpánek. „Zapal mi doutník!“ velí své vnučce Janě. „Ale dědečku, vždyť víš, že ti to lékaři zakázali!“ namítá jeho adoptivní vnučka, už tehdy předurčená hrát v seriálu Nemocnice na kraji města anestezioložku Královou. „Sám jsem lékař, a nejlíp vím, co je pro mě dobré!“ Pár měsíců nato Š. leží na sále a tým operatérů mu vyoperovává nádor na plicích. Před operačním sálem stojí dva důstojníci StB a chirurgové se třesou, že jim dají příkaz, že operace musí skončit pacientovou smrtí. Š. je poslední příslušník velké politiky, který je jejím aktivním příslušníkem už od první republiky, aniž přitom vstoupil do KSČ. Estébáci nakonec ze strachu, že se o jejich plánech dozví Stalin, nechají lékaře operaci dodělat. Poslední žijící muž 28. října 1918 tedy umírá přirozenou smrtí až na svatého Mikuláše 1950 – aniž kdy opustil funkce předsedy své strany a ministra. Strana, kterou založil, vydrží v komunistickém parlamentu až do roku 1990…