Zavřeniny
Na počátku byly mžitky.
Sotva postřehnutelné mihotání, ujíždějící okraje zorného pole, narušitel objektivní reality, osina v oku, matoucí přítomnost těla v jiné přítomnosti, erupce světla, husí kůže pohledu, psanec, chvění. Začala je pronásledovat. Zkrátka si přestala všímat toho, co mžitky narušují a soustředila se jen na ně. U studijní kresby mžitek necouváte od stojanu, nevizujete špejlí v natažené paži. Zadržujete okamžik. Kde? Jak dlouho?
To bylo ještě na Akademii, u Kokolii. Tam se seznámila i se Štěpánem. Štěpán už tehdy kreslil svoje zátiší, detailní vrstvené pastelkové kresby. Já bych zátiší nemohla dělat, to je moc blízko, to je jako kdybych se dívala do zrcadla. Krajinu kreslím, protože potřebuji odstup. Podívat se na svět odjinud, než jak to mám na očích celý den. Když pak takový obraz uvidím, nemůžu se na tom místě moc zdržovat. Stačí mi mžik, chvilka, a pak už mě začnou ty věci okolo rozptylovat, jak se to mění, a zasvítí do toho jiné světlo...Vlastně mi stačí pořád ty mžitky. Štěpán mi někdy říká, no, jo, to jsou ti, co kreslí krajinu v ateliéru... Ale já se v kresbě snažím udržet to, co mě v té konkrétní krajině oslovilo. Když zůstanu sedět na místě někde v plenéru, začne se měnit všechno okolo. A které mraky tam mám nakonec mít? Někdy se pak stane, že začnu kreslit velký keř, ale pak zjistím, že oproti kopci vedle není zase tak velký, jak jsem jej v prvním dojmu vnímala. Jenže to pak promění celý obraz. A to už není to, co jsem viděla a chtěla.
Sedíme venku. Za zády mám narovnaný dřevo na zimu. Pijeme silný černý čaj. Co chvíli spadne hruška na plechovou střechu přístěnku, bum, nebo na zem. Člověk by neřekl, kolik jich tak během jednoho rozhovoru může spadnout.
Ne, Praha mi nechybí. Byl to přirozený posun. My jsme vlastně měli takový luxusní život – jezdívali jsme se Štěpánem do Anglie, kde jsme pracovali v balírně jablek, ale bydleli jsme třeba ve stanu nebo v karavanu. Za dva tři měsíce jsme si vydělali na zbytek roku na živobytí. Štěpán měl v Praze ateliér, a tak jsme to střídali, buď jsme byli tam, nebo tady. No, a pak nám v tom ateliéru zvedli nájem tak, že už bychom ten luxusní život neutáhli, tak jsme si půjčili dodávku, všechny naše věci jsme do ní nacpali a navezli jsme to sem. Postupně jsme tam jezdili míň a míň a teď už se mi tam ani nechce.
ŠTĚPÁN: (vychází z přístěnku) Já nechci do Prahy, ale Jitka tam nechce ještě víc.
(smějeme se)
HRUŠEŇ: bum.
ŠTĚPÁN: Tak ten oběd už je.
JITKA: Po obědě musím jet za dětma.
JÁ: Tak to bychom si mohli ještě chvíli povídat…
HRUŠEŇ: bum.
ŠTĚPÁN: Můžete si povídat ještě, než nachystám talíře. (zachází do přístěnku)
Tematicky je to pro mě tady ideální. Už jsem teda měla i zážitek, že to, co vidím tady v krajině, jsem viděla i ve městě. To jsme jeli do Pardubic a já to najednou viděla, že si tam něco staví a budují takoví nějací živočichové. Ale stejně jsem nevěděla, jak bych to nakreslila. A třeba v Praze, asi proto že jsem tam bydlela, jsem takový zážitek neměla.
V přírodě vidím ideál, jak věci fungují, jak si to všechno samo poradí, bum, jak se to řeší, tak jak to jde. I v kulturní krajině. Přestože ty se jako zemědělec tomu můžeš pokusit dát nějaký řád, třeba to tu posečeš traktorem, nebo nasázíš stromy do řady, tak to stejně žije ze svojí vlastní podstaty. Vidím to třeba i na zahradě. Já jsem tam ten pán, ale stejně si to tam všechno dělá, co chce. Samozřejmě se to snažím kočírovat, něco upřednostňuju, něco tam nechci vůbec, ale ono si to jde nějakým vlastním během. Je to jako když maluješ akvarel; máš určitou barvu a vodu a chceš něco, ale vlastně to nikdy nemůžeš stoprocentně kontrolovat.
Nevím, jestli je to vlastně krajina, mě zajímá to, co je v ní živý, jak to tam žije. Je to prostě jiný druh, jiný způsob živobumta, než který žijeme my, a já doufám, že mi to jeho vizuální zpracovávání dá zpětnej pohled z jiné perspektivy.
Měníme perspektivu pozice u zahradního stolku. Stará chalupa na samotě má v létě příjemný vlhký chlad, a po celý rok nízké stropy a malá okna do zahrady a do pole. Jitka rozkládá kresby po posteli, která protíná malou místnost ode zdi ke zdi, v průhledu je vidět světlejší, ale ještě menší kuchyň s pecí.
Když jsem byla malá, měla jsem oblíbenou představu, že jsem úplně prťavá, a teď, žejo, to měřítko všech věcí kolem... A možná, že něco podobného zažívám v lese, přijde mi, že jsem tam prostě vůči něčemu malinká, že je tam něco, co mě přesahuje.
Nosím si v hlavě obrazy, které jsem chtěla namalovat, nebo namalovala, ale nebylo to ono. Ale někdy nevím, do čeho to mám zachytit a potřebuju něco spatřit, co by mi to pomohlo vyvolat.
Kresby se chvějí. Nejen práškem uhlu nebo pigmentem, ale způsobem jejich nanesení. Krajiny na nich vytvářejí vizuální dojem jednoho spojitého organismu, v němž se všechno tou pulzující linkou prolíná; jako by keř byl tak trošku to pole, jako by tahy, které je znázorňují byly ještě spíše energetické siločáry, nebo něco na ten způsob.
Já jsem měla jednou takovej večer, kdy jsem to uviděla všechno jakoby dohromady, že sice vidím prostor jako hmotu, ale ne ve smyslu já jsem tady a támhle je strom a támhle žebřík, ale že v té hmotě není nic mezi, že je to všechno jedna hmota. V tom mi tehdy nejspíš pomohlo to večerní šero, že jsem se mohla vizuálně odstřihnout od toho, co vím o těch jednotlivých předmětech, o tom prostoru před sebou. Viděla jsem, že není nic prázdnýho, že je všechno plný, jen my jsme zvyklí o tom mluvit jako o objektech. (směje se) Možná že od té doby používám spíš tu šedou a černou a dělám ty věci takový tmavý.
Štěpánovi jednou někdo řekl, že to, co dělá, už snad není ani umění, že je to spíš duchovní cvičení. No, a já jsem si říkala, vždyť to je asi to, o co mně jde. Že je to takové moje cvičení, jak si něco udržet. Udržet si pohled na věci. To, co vidím vizuálně, má pro mě i nějakej dosah mentální, nebo psychický, a já si chci uchovat ten obraz v celku. A kresba je způsob, jak si tohle udržet.
K obědu jdeme ven. Štěpán klečí na zemi, cpe tenké roští do nevelké mezery v nízkém komínku vyskládaném z cihel. Nahoře dřepí hrnec s polévkou.
ŠTĚPÁN: Tohle je nejlepší způsob vaření venku. Jen musíš co tři minuty přikládat.
OHEŇ: (vyplázne jazyk)
JÁ: A co ateliér? Už ho máte hotovej? Kreslíte tam?
ŠTĚPÁN: Ne, to ještě ne. Kdys tady vlastně byl? Před rokem?
JITKA: Čekáme na sršně…
ŠTĚPÁN: …až odletí. Abychom mohli hnout se stěnou, kde mají hnízdo. Na podzim všechny pomřou, zbyde jenom matka a tu můžeš vylákat na kus masa do krabičky od sirek. Sršně se do stejného hnízda nevracejí.
HRUŠEŇ: (vzdáleně neboť přes dům) bum.
JÁ: Takže kreslíte v kuchyni?
Nakonec jsem se na půdu do budoucího ateliéru stejně podíval. Jitka loví starší práce, velkoformátové lepty: Zajímá mě hlavně kresba a grafika. Na grafice mě baví ta spousta práce kolem; uříznout desku, nachystat barvu, leštění… že ta samotná kresba, ten obraz už je jen takovou třešínkou. Ale to bylo ještě před dětma. S dětma jsem toho nechala, všechny ty chemikálie, celkově to není nijak zdravá práce.
Jitčiny grafiky mohou zběhlému návštěvníkovi galerií připomenout práce Lenky Falušiové (1988), tajemné vnitřky lesa, větvovitá zátiší jehličnanů, ale s tím, že Jitčiny obrazy, aniž by upustily od předmětné popisnosti, formují svobodněji obrazovou strukturu, vytvářejí vizuálně podmanivěji pocit onoho zmiňovaného přesahování. Divák se ocitá součástí tušeného běhu věcí, jehož význam ale nemůže hned dohlédnout.
Když Jitka odjela, dopili jsme se Štěpánem v sršním hájemství víno a hodinu na poli stříleli z luků z patnácti kroků do hadrového maskota z McDonaldu. Štěpán je indián, ale kromě těch luků, co vyrábí, si některé nechává posílat z Koreje. Jejich tětiva se natahuje až za ucho.
Než jsme se rozloučili, ukázal mi v chodbě pár sklenic s ovocem. To jsou zavřeniny. Sklenici musíš naplnit během patnácti minut a ovoce trháš i se stopkama. Pak jen zavřeš. Nezavařuješ. Koukám na měsíc staré, zcela čerstvě vyhlížející plody. Když se to otrhá rychle, tak se to nezkazí. To je jako Jitčiny kresby, neubráním se svěží komparaci. Mžik, kdy věci fungují a jestliže se zavíčkují, jestliže se včas stihnou víčka zaklapnout, uchovají se. V zimě pak disponují silně letním nadhledem, s původní ryzostí vrhají kritickou reflexi cykličnosti procesů a proměně hmoty na hmotu.
Text by napsán pro O_kraj, kulturní noviny z Vysočiny, vydávané Oblastní galerií Vysočiny v Jihlavě. Byl publikován v 6. čísle, 4. října 2018.