PŘEČTENO
Knihy vydané Ears&Wind Records mi jsou sympatické z mnoha důvodů. Líbí se mi neokázalá a přitom pěkná grafická úprava, formát do kapsy a hlavně způsob jejich vzniku. Jde totiž o samizdaty vycházející z práce, energie a peněz lidí, kterým to stojí za to, protože chtějí číst texty svých přátel i dalších zajímavých autorů. Chtějí číst knihy, jež by v „kamenných“ nakladatelstvích buď vůbec nevyšly, nebo jen s podporou grantů, které však často svazují i zavazují – nesvobodně, neúnosně, elitářsky. Sbírka básní Vladimíra Jaromíra Horáka této charakteristice přesně odpovídá – Ve skořápce je schován pták (Ears&Wind Records 2018) a ve zdánlivě jednoduchých sděleních tolik osvobozující autenticity, upřímnosti a citu, že s chutí přehlédnu občasné přetížení abstrakty. Raději se nechám okouzlit přímočarými vyznáními, vychutnávám sílu zachyceného okamžiku. Utržený rukáv / z odřeného saka / jak vlajka na stožáru / kdesi v polámaném křoví / vlaje… / …jak kohout / který už nemůže běhat / a ani kokrhat / a tak rád by utekl před hrncem / který už leží na plotně / když pracovité ruce hospodyně / přikládají polena / do tancujících plamenů / v jícnu pece… /… voda vře / z blízkého lesa vyletěla sojka. Některé básně mi připomněly beatniky, jiné Snydera, další Sváťu Karáska… citlivostí, střídáním deziluzivních a hledačských osvobozujících motivů, vnímáním krajiny, přírodních dějů a jejich prorůstáním s milostnými motivy. Když jsme vloni na jaře / spolu trhali medvědí česnek / všimnul jsem si prstenu / na tvé levé ruce… / …svíralas pěsti / a vůně česneku / se ti usazovala ve vlasech / slyšel jsem tvůj smích / ševelil ve větru / jak vlnící se vzduch… / …když jsme pak přijeli domů / to bylo k večeru / ležela jsi se zavřenýma očima / a s rukama pod hlavou na mé posteli / mluvit s tebou už nemělo cenu / stejně bys mě nevnímala / pobrukovala sis nějakou omšelou píseň / a já se zahleděl z okna / do šedavého kalu / odcházejícího dne…
Severská příroda, hudba a literatura jsou mi nadevše blízké. Jelikož neumím norsky, švédsky, finsky ani islandsky, jsem odkázán na překlady. Zatímco próz vychází v češtině početně, překlady severské poezie jsou stále ojedinělé. V nedávné době vyšly skvělé antologie Jana Erika Volda (Archa 2012), Tomase Tranströmera (Dauphin 2014) a Paala-Helge Haugena (Jonathan Livingston 2015). Vyšly také sbírky Vilji-Tuulii Huotarinenové Místo ženy (Dauphin 2012) a Auduna Mortensena Out of office reply (MAKEdetail 2013), letos v Dauphinu vyjde Tranströmerova sbírka Smuteční gondola, to však je v podstatě vše. O to více si cením jakýchkoliv časopiseckých publikací. Jedenáct básní Gerður Kristný v překladu Marty Bartoškové ve Welesu 70/71 svědčí o tom, že Islandskou literární cenu a nominaci na Literární cenu Severské rady nezískala náhodou. Omámí-li ženu s outěžkem / pohled na hvězdy / či na polární záři / dítě se narodí šilhavé / tvrdí můj přítel // Podívej / tvůj syn má / tak krásné oči / že se navzájem přitahují. Málomluvné silné obrazy, v kterých je sever (sníh, led, mráz…) silně přítomen, mýtotvorné, magické obrazy v krystalické podobě a přitom přímočarost, srozumitelnost nikoliv nepodobná severské krajině čistých tvarů a kontur – co si více přát… Rád bych si přečetl víc, nezbývá než doufat, že se najde nakladatel, který najde odvahu a peníze a vydá některou z pěti autorčiných sbírek či jejich výbor. Sedlák vítězoslavně / projíždí krajem / s mrtvou liškou na kapotě // Číhal u nory // skrytý v džípu / aby zvíře cítilo / místo člověka / jen pach benzínu // Nikdo se nezmínil / o Achillovi ani Hektorovi / a já sama dokážu / držet jazyk za zuby.
Prostřednictvím internetových antikvariátů lze sehnat téměř jakoukoliv knihu. Cíleně i náhodně. Na básně sungské dynastie v překladu Vladimíra Holana v krásně vypraveném svazku Melancholie (Fr. Borový 1948) jsem narazil náhodou a kniha ke mně urazila zajímavou cestu – koupil jsem ji v slovenském antikvariátu, ale vzadu v knize je půvabná nálepka: Tschechische Bücher & Schallplatten, Pastrnak Peter, Wien. I když v devadesátých letech vyšla dvakrát znovu, první vydání v úpravě Zdeňka Seydla je prostě nejkrásnější (viz záhlaví Přečteno). Básně samotné přinášejí to, co čtenář od staré čínské poesie očekává – klidné scenérie, pijácké motivy, reflexe přírodního dění… V čase, kdy žloutnou broskve a kdy každý / se pro déšť zavírá, / kdy byliny se zelenají na hrázích a v příkopech / a žáby kuňkají na místech všech, – / nepřišli na schůzku, kterou si se mnou smluvili… / Půl noci uplynulo a já bdící / lenivě posouval jsem figurky na šachovnici / pod mroucím květem lampy (Sï-ma Kuang 1019–1086). Při čtení básní nelze nevnímat, jak je v nich přítomen Holan, výběrem slov, výrazovou precizností. Ostatně jinak to vlastně ani být nemůže, jak přesně i poeticky konstatuje závěrečná Poznámka: …ztrácíme posléze všechny účinky rytmu, rýmu a zpěvů. Z čínského originálu zbývá jen idea poetická… (Holanovy parafráze jsou navíc překladem z francouzského vydání).