TOMÁŠ LOTOCKI: Leo Černý z Černé v Pošumaví
jméno – rodiště – kůže – znamení
Schopnost napsat baladu aniž by byla archaizující či papundeklová je dnes vzácná. Leo Černý z Černé v Pošumaví v sobě snoubí poetiku starých morytátů a vypravěčskou dovednost s jazykem, v kterém spolu kyšou nářečí s obecnou češtinou v peprný nápoj. Pohádka se špatným koncem, pohádka, v které nikdo Budulínka nevysvobodí z liščí nory ani z perníkové chaloupky a mrznoucího blouznivce bílá myška nedovede do teplého bezpečí, ale k zákonitému umrznutí… Tahle píseň o Schwarzovi by měla být deklamována nahlas kramářem v scenérii pražského Florence či v šumavské krajině s atmosférou Váchalových dřevorytů. Jen tak ji lze plně vychutnat…
Petr Čermáček
LEO ČERNÝ Z ČERNÉ V POŠUMAVÍ
Říkali o něm
že už v kolébce musel mít pod kůží
zašité jaterní skvrny
a když chtěli kojenečka uspat
smáčeli půl dne šidítko v medovém šnapsu
Lahvový Budvar pil jen z hnědé flašky:
V tý zelený kyše
jak tvargle na slunku
cedil skrze to co zbylo ze zubního skla
zatímco černá ruka v černém vyšisovaném roláku
šmátrala v kastlíku
a vybírala ten správný kus poslepu
jen podle teploty skloviny pivní
Jeho rodiče se prý jmenovali Schwarzovi –
natruc se počeštili
a sousedi je zlynčovali ještě před Mnichovem
Nemám dar popsat to jeho vnější černé Já
to jak se říká tak třicet kilo i s palandou
ani ty tympány horké etanolové krve
věčně bubnující do svalů a spánkových kostí
Však na tohle si troufám:
Celá jeho figura byla pravé nomen omen –
jméno – rodiště – kůže – znamení –
a pokud přidáme i něco z toho nad
musel být tedy jen proto tak dokonale Schwarz
aby jeho tělesná schrána spolykala
jako ta morda v samém středu
čtyřchapadlové galaxie
všechno nebeské světlo
takže pronikl sotva vybledlý paprsek
tam dovnitř k marně zrcátkujícímu srdci
Mě zcela přehlížel
a jen když jsem si před ním světácky usrkl
pěny ze strejdova budvarského džbánku –
té hořké a přece hříšně sladké smetany
našlehané výklusem z hospody U Karla –
zasmál se doširoka
a pak jako by v lapidární odpověď
pozvedl k ústům pivní láhev
a v mžiku ji odzátkoval svým zčernalým klehtákem
tím posledním už věkovitě zahnutým
s jizvami po polibcích ostrých víček
co visel z dásně jaksi už přesčas
a tedy jaksi už nepatřičně
jako zaklíněný zoban krakatice
v bezzubé vorvaní tlamě
Promluvil ke mně jen jednou:
tehdy jsem v jezeře poprvé ulovil
do čeřenu tři dospělé perlíny –
ty zlaté rybky s karmínovým přelivem –
a v předtuše stejně opaleskující slávy
běžel s nimi do strejdova sklepa
kde oba byli zavrtáni v chrchlajícím topení
Tímhle sajrajtem jsme krmívali prasata!
Co takhle líny mladej? Ale bez péra!
zahuhlal s hlavou zaraženou v kotli
a já měl chuť toho navátýho havrana
co neopije se mým šupinatým chtíčem
posunout ještě dál zarazit ještě hloubš
jako ten rozběsněný lesní muž v ulici Morgue
protože tyto moje zlaté dukátky nikdo nezašpiní!
Nikdo! Ani ne ten tak dokonale Schwarz
svým černočerným havraním krákáním
rozsévajícím déšť kotelních sazí
Černý pomáhal strejdovi na baráku
jen tak za stravu chlast a chlapské slovo
S tetou však tvrdě smlouval o každý kynutý knedlík:
Proboha sousedko dejte mně málo
jinak nebudu moct celý vodpoledne pít…
Miloval však tetinu šumavskou kulajdu
z rudohlavých hřibů-oheňáků
v nichž se napínala modrá kovářská žíla
Ta krásně hřeje a leze dovnitř
hebce jako kontušovka
lebedil si
když se i s nebozízkem v ruce motal u ponku
a jakoby s omluvou za ty roztrhané pozvánky
na tetiny lukulské hody mumlal dál:
Za všechno můžou ty moje myšky hrabalindy
co u špajzu spižírnu si udělaly ze starý rybářský holínky
Seberou zrníčka už i z plechovky na kafé
Zvykneš si na ně –
a rum ti ty čúzy stejně nevychlastají
Jeho synovi jsme říkali Budulínek
Byl nejmladším z pěti liščat
Jejich matka jednou zaslechla housličky potulného cikána
který jí záhy obstaral i bubínek
a odvedl si pošesté zakulacenou někam na Slovensko
Čtyři starší bráškové skončili už v pytli
a poté v pasťáku (vlastně to bylo obráceně
v této naší pohádce naruby
kde se už hledá hrubá záplata
na šourek sotva povyrostlý z batolecích plínek)
Nejmladší ještě zůstával v pošumavské díře
a vyprávěl mi o úhořích pasoucích se v hrachu
i když profous s červeným pruhem na hrubé pytlovině
obcházel už mlsně kolem dvířek nory
Měl jsem ho rád –
snad i pro tu jeho zlodějskou čestnost a zásadovost
Ukradl mi mojí první laminátovou udici…
Nepřiznal se
ani když jsem ho připravil o horní jedničku
(jak bych asi tak mohl vyrvat doznání z dásně
tolikrát zbytnělé doteky otcových pěstních kloubů…?)
a podrobil dolnímu mučení lipenskou vodou
A páni kluci tohleto mi věřte:
jen malí zloději a pytláci umějí
tak nebesky polykat andělíčky
s křidélky tónovanými
černou šumavskou rašelinou
Ale Tome –
ta už je přece moje!
řekl pak Budulínek zcela bezelstně
když den po tortuře ještě s háčkem v trojklanném nervu
lovil na tu udici ve vrbičkách pánvičkové okouny
Jen taková pytlácká a zlodějská bezelstnost
porodí pak nezištnost
se kterou mu ještě přihodíte do vezírku k pajtlovaným rybám
šumavský chleba kmín a sádlo
Na rozdíl od taty měl
pomněnkově modré oči
Nedávno jsem se dozvěděl
že ho našli ležet kdesi na Florenci –
toho Budulínka
který nikdy nepotřeboval vakcinaci proti vzteklině
našli přece jen ležet s pěnou u pusy
(kdysi jsem četl
že u těch modrookých
co našli perníkovou chaloupku
jsou nejpřízračnější právě ty jejich oči
– podřezané žíly bělma
duhovky dávno vyhořelý len
a veprostřed…ale to už jsme zase u té supermasivní černé díry
před kterou chvějí se i ropuchy v loknách ježí baby)
Měl jsem ho doopravdy rád –
a věřte že jako Zlochvost který
odříká se knížkou o Alence
má i se sebou často co dělat ten
jemuž zjevují se před očima –
oči…
Ještě však na skok k jeho otci:
Ani přesně nevím jak si ho našla
Snad mu ve špitále explodovala aorta
když do tepny pumpovali fyziologický roztok
z chloridu sodného namísto pálené slívy
Já si tu kosatou však představuji jinak:
Jednou za lednové noci spatřil Černý malou bílou myšku
škrábající na domovní dveře
Chtěla raději ven do mrazu
neboť pan domácí prochlastal všechno dříví
a uhlířům už ani neotevíral
Pustil ji do zahrady a pak vyrazil za ní
V navátém sněhu ztratila se mu
u kmene rozklenuté borovice
kde každým rokem z mechu vyrůstaly
velké kolonie zrnitých klouzků
Noční chodec poté viděl hrozivého černého brouka
kterak leze ve sněhu a mumlá:
Tyhle žlutý sameťáčky dávala babička do polívky
Když jim přemrzly kloboučky
chutnaly sladce jako kafe s rumajzlíkem
Nakonec přece spatřil svoji bílou myšku
která se už prohrabala sněhem
a našla díru v kořeništi stromu:
Škoda že nemůžete za mnou pane Leo
Je tu teplo!
Ale jestli vydržíte
přinesu pro synka aspoň trochu hrachu chcete?
Rozhodl se že tam na ni počká
Ráno ho pak našli pod tou borovicí –
umrzlého
(Černá v Pošumaví, 19. října 2015)
Tomáš Lotocki se narodil v roce 1977 v Brně. Vydal básnické sbírky Chuť vína (MSD, Brno, 2002), Čeřeny (Weles, 2011), Kázání na Mniší hoře (Ears&Wind Records a Weles, 2015) a Malí kapesní sněhuláčci (Herberk a Weles v edici HeWer, 2017). Společně s Ivanem Petlanem uspořádal antologii Co si myslí andělíček – dítě v české poezii (Větrné Mlýny a LFŠ Uherské Hradiště, 2004). V letech 2012–2016 byl šéfredaktorem internetového časopisu Herberk – útulna poezie. Žije v Brně.