Slovanská Lužice založila svůj (před)parlament

Foto Tomáš Koloc

Včerejší boje

Oslavili jsme konec první světové války. Lužickosrbská Wikipedie jako připomínku této památné chvíle uveřejnila seznam Lužických Srbů z radworské farnosti, kteří v průběhu tohoto konfliktu padli.

Vzpomínejme a dodejme při té příležitosti, že česká sorabistická literatura se v roce 1937, kdy lužickosrbské dějiny temněly pod nacistickou nadvládou, zmohla na výjimečný výkon: Boris M. Paar, autor, o němž dodnes nic kloudného nevíme (vyjma toho, že jde o pseudonym), uveřejnil povídku Revoluční sen radworský. Je napsána příšerným jazykem, je těžkopádná, nemohoucí a dávno zapomenutá. Ale zpracovává tehdejší český sen: vypráví o tom, kterak se právě do lužickosrbského Radworu navracejí z frontových bojišť první světové války místní muži a vyprávějí, k jakým posunům dochází ve střední Evropě, vyprávějí o příslibu prezidenta Woodrowa Wilsona o právu na sebeurčení národů, až nakonec přimějí veřejné mínění vzbouřit se německému císaři a přihlásit se k samostatnosti a k vzniklému Československu… Vzpomeňme tedy padlé, díky nimž máme svůj stát, padlé, kteří takové štěstí neměli, i zemřelé, kteří i po konci bojů dál snili své sny o lepším světě.

Dnešní parlament

3. listopadu 2018 došlo v Lužici k předpokládanému dějinnému zvratu – po čtvrtstoletí snah proběhly volby do takzvaného Serbskeho Sejmu (Lužickosrbského parlamentu). Kolega z redakce Česko-lužického věstníku Josef Blažek sepsal minulý týden pro Novinky článek, v němž popisuje, co se vlastně děje a co by to mohlo znamenat.

Předsednictvo naší Společnosti přátel Lužice se kloní k názoru, že spuštění Sejmu je za stávající situace nešťastné (doplnění kontextu k Blažkovu článku: jsme v situaci, kdy prvně od roku 1989 není žádný Lužický Srb členem Bundestagu a kdy hrozí, že napřesrok poprvé žádný nebude ani členem Saského zemského sněmu, kde jsou nyní čtyři lužickosrbští poslanci; vznik nového mocenského centra Němcům ve vztahu k lužickosrbské otázce nabídne munici vymlouvat se, že se neorientují, s kým jednat, dokud si Srbové mezi sebou neudělají pořádek). Přitom se mohlo jít cestou známou z Dolní Lužice, kde při Braniborském zemském sněmu před čtyřmi lety byla poprvé volena „Lužickosrbská rada“ (Rada za nastupnosći Serbow); a tento model funguje dobře.

Parlament (přesněji „předparlament“, ale tak se o něm veřejně kvůli lepší reklamě již nehovoří) ale nemá žádné pořádné zákonné zázemí (takže klidně mohou vzniknout čtyři další takové parlamenty či předparlamenty, aniž se něco změní). Vzniká spíš z trucu na hrobě výsledku dávných voleb v Domowině, které podle zakladatelů myšlenky Sejmu vyhráli exkomunisté, proto se poražení vydali touto cestou (třebaže Domowina se mezitím velmi proměnila, omladila, internacionalizovala atp.). Stanovený způsob voleb (víc vizte v odkazovaném článku) navíc umožňuje Lužické Srby kdykoli přehlasovat, budou-li Němci dost „pružní“. Nemluvě o tom, že lužická srbština přes všechny proklamace o opaku (a trojjazyčné německo-hornolužicko-dolnolužické reklamní mejly) už jen na facebookovém profilu iniciativy Serbski Sejm hraje v živé diskusi i mezi lidmi zjevně vládnoucími srbsky ani ne druhé, ale bůhvíkolikáté housle.Zároveň přes máchání principy demokracie ani Sejm nepřináší změnu do lužickosrbského uvažování: kritika se ani tady nenosí coby prostředek debaty, plodí naopak nervozitu, pomluvy a zášť.

Na druhou stranu je třeba přiznat, že Sejm dokázal oslovit a dát význam dvěma skupinám Lužických Srbů, které Domowina využít nesvedla: a sice Srbům žijícím mimo sídelní prostor srbské Lužice a Srbům, kteří nehovoří lužickosrbsky, ačkoli jinak se kulturně i duchovně Lužickými Srby cítí být. (To je identita známá z Dolní Lužice i z evangelické Horní Lužice; katolická Horní Lužice, kde je jazykově lužickosrbsky nejvíce homogenní teritorium, však takové lidi prozatím pořádně nevnímá.)

Jisté je zkrátka zatím to, že bez ohledu na osobní sympatie k celému projektu, Lužickosrbský parlament vznikl. A to, že na lužickosrbské politické mapě to přinejmenším dočasně bude velký zvrat. Nechť tedy žije demokracie a zdravý rozum.

Zdroj: Společnost přátel Lužice