KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Naději na překonání i tak velkých hrozeb, jakou je klimatická změna, můžeme hledat v kanadském Montréalu a syrské, respektive kurdské Rojavě.

Dimitri Roussopoulus, Kanaďan řeckého původu, je publicista, vydavatel, myslitel a občanský aktivista. V českém prostředí by to byl bytostný antipod Martina Bursíka a mnoha dalších protagonistů tzv. věcné, neideologické ochrany životního prostředí.

Knížka Politická ekologie byla poprvé vydána v roce 1991; nevíme o tom, že by to byl tehdy někdo v Československu zaznamenal, ale není divu, protože jsme vesměs doháněli několik desetiletí nesvobody a izolace. První vydání mělo podtitul Beyond Environmentalism, což můžeme volně přeložit třeba jako Víc než jen ochrana životního prostředí. Je příznačné, že letošní vydání, přepracované a rozšířené, už nese podtitul Klimatická krize a nová sociální agenda. Že k nápravě stavu životního prostředí nestačí technokratický, chcete-li věcný přístup, to už není nic nového. Je to politikum a ve světle probíhající klimatické změny politikum tuze naléhavé.

První oddíl útlé knihy rekapituluje dějiny environmentálního hnutí, a to od individuální přes spolkovou až po mezinárodní úroveň. Akcent na západoevropské a severoamerické dění bychom mu jistě odpustili, dokonce může být pro tuzemce i obohacením. Ovšem zcela opominout existenci železné opony a konsekventně i její pád na konci 80. let minulého století je na pováženou, a to jak pro společenský vývoj jako takový, tak obzvláště pokud jde o vztah k přírodě a o peripetie rozvoje občanské společnosti. V kontextu dalších kapitol, respektive autorových postojů a názorů musíme připustit i jakési vytěsnění. Reálněsocialistické režimy východního bloku totiž hlásaly mnohé myšlenky jemu blízké, ale neuváděly je do praxe a přírodní zdroje kořistily a prostředí znečisťovaly v míře přinejmenším srovnatelné s ostatními státy Severu. Proč se od těchto režimů Roussopolos například v několika větách nedistancoval, jako to umí třeba Petr Uhl nebo Jan Keller, nevíme.

Za podobně nevysvětlitelný hiát (pro nebiology: oblast absence daného druhu v areálu, kde se jinak druh vyskytuje) můžeme označit i Roussopoulusovo opominutí účasti německých Die Grünen/Bündnis 90 ve spolkové vládě v letech 1998–2005. Zelené politické strany jako takové, respektive jako svébytnou formu občanské angažovanosti ovšem autor uznává – mj. pro jejich antitechnokratické postoje a pro zájem o obnovu společenství a o osobní a společenskou etiku, ovšem pokud si neosobují úlohu jakéhosi arbitra v této oblasti. Za slabost většiny zelených politických stran potom považuje jejich neschopnost či neochotu pojmenovat meze liberální demokracie a tradičního parlamentarismu. Bez jejich překonání přitom není důsledná péče o životní prostředí a skutečná udržitelnost možná.

Druhý oddíl se věnuje vývoji v posledních několika desítkách let – autor na jedné straně kritizuje evidentní nedostačivost konvenčních politických opatření zejména na úrovni států, na druhé straně popisuje občanskou reakci na tuto nedostačivost. Z institucionálního hlediska je to rozšiřování a radikalizace formálních i neformálních sdružení (mezi kořeny tohoto pohybu výslovně zmiňuje československé reformní hnutí ze 60. let). V oblasti idejí a ideologií se postupně formuje jakýsi svazek dílčích myšlenkových proudů od tradičního ochranářství přes komplexnější environmentalismus a dále ekofeminismus a hlubinnou ekologii až třeba k bioregionalismu. V rámci aktualizace se bohužel nedostalo například na pojem a hnutí nerůstu – degrowth.

Třetí oddíl knihy je vyhrazen pro „politické odpovědi“. Těmi jsou vedle již zmíněných politických stran také ekosocialistické, resp. ekomarxistické skupiny a platformy v tradičních levicových stranách a hlavně tzv. sociální ekologie, rozpracovaná Murrayem Bookchinem (1921–2006). V sociální ekologii včetně konceptů tzv. demokratického konfederalismu a „libertariánského municipalismu“ (tj. akcentu na malé samosprávné jednotky – komunity, dobrovolně sdružené do vyšších celků) vidí Roussopulos naději na udržitelný život, na spravedlivé společenské uspořádání schopné, nebo aspoň potenciálně schopné se vyrovnat s klimatickou krizí.

Ve čtvrtém oddílu pak autor konstruktivně až motivačně popisuje potenciální „semínka změny“, tedy společenství, která podle něho zatím nejlépe uvádějí zásady sociální ekologie do života. Příklady jsou jen dva, a to značně odlišné. Prvním je kanadský Montréal, jehož epicentrem změn je čtvrť Milton-Parc. Na konci 60. let minulého století tam Roussopouls s podporou koryfeje environmentálního hnutí Murraye Bookchina zorganizoval odpor místních obyvatel proti developerským plánům na radikální proměnu (asanaci) tradičního sousedství v moderní, mnohonásobně větší obytné bloky. Odpor byl promyšlený, dobře zakotvený, důsledně demokraticky prodiskutovaný v mnoha dílčích skupinách – a nakonec úspěšný. Zahrnoval petice, demonstrace, squatting a jiné formy nenásilného občanského odporu. Ty mj. přivedly 59 účastníků do vazby, ale v soudním procesu byl všichni osvobozeni. Aktivity a hlavně sítě akčních a konzultačních skupin se postupně přelily do celého Montréalu a vedly posléze k ustavení originálních mechanismů a institucí zaručujícím obyvatelům nebývalou míru participace na rozhodování o rozvoji města, a to včetně legislativní iniciativy.

Autor si uvědomuje význam globální urbanizace a zkušenosti z Montréalu šíří prostřednictvím hnutí Právo na město, jež aktuálně dorazilo i do České republiky. Jeho původním pramenem jsou revolty z r. 1968, ale rozhodujícím impulsem bylo první Světové sociální fórum (2001 v brazilském Porto Alegre). Jedním z plodů je i návrh světové charty městských práv, dostupný na webové stránce urbanreinventors.net. Druhým příkladem je (samo-)správa provincie Rojava – oblasti v severovýchodní Sýrii u hranici s Tureckem, obývané především Kurdy, s celkem asi 4,5 milióny obyvatel. Od roku 2005 tam postupně vznikla originální forma multietnického, nábožensky tolerantního režimu dokonce se silnými feministickými prvky, v níž mimochodem pramení i proslulé nasazení bojovnic v kurdských pešmergských milicích. Demokratická federace Severní Sýrie, jak zní úřední název Rojavy, uvádí do praxe Bookchinovy koncepty v rozpracování kurdského levicového předáka Abdullaha Öcalana, na doživotí uvězněného v Turecku (Demokratický konfederalismus z r. 2011 a jiné). Krátký poslední oddíl, doplněný až v novém vydání, jednak připomíná diskuse nad prognózami, přesněji modely Limitů růstu; diskuze které propukají s různou intenzitou při příležitosti každé další dekády od jejich první publikace v r. 1972. Na práci jejich autorů navazuje ústav Pozorovatelna globálních zdrojů (Global Resources Observatory) na Anglia Ruskin University, který znovu varuje před hrozícím kolapsem industriální civilizace kvůli problémům s dostupností vody a energií, důsledkům klimatické změny a občanským nepokojům. Roussopoulos připomíná úbytek biodiverzity, rostoucí migraci, význam městské populace – a také propast mezi environmentalisty a bojovníky za sociální spravedlnost. Tuto propast musí překlenout spojenectví jako podmínka systémových změn. Jinou podmínkou je radikalizace komunit proti kapitalistické fragmentaci a individualizaci společnosti. Je třeba hledat nové formy odporu, neklidu a sebeorganizace, aktivizovat a koordinovat sousedské skupiny a podle možností a okolností budovat síť svépomocných paralelních „trucinstitucí“.

Knížka má dva doslovy a ještě postskriptum. První doslov z roku 1993 připomíná faktický neúspěch Summitu Země v Rio de Janeiro v r. 1992, druhý z roku 2015 se věnuje nevybíravému mezinárodnímu nátlaku bank a unijních institucí na Řecko, kterému relativně radikální vláda vedená hnutím Syriza podlehla, a to navzdory jednoznačnému mandátu, který potvrdilo i celostátní referendum. Oba smutné příběhy názorně ukazují omezenost rezistence na bázi tradičních národních států a zároveň potřebu demokratického konfederalismu, tedy „komuny komun“, která by mohla dokázat řešit environmentální a sociální problémy zároveň.

Obšírné postskriptum napřed obšírně shrnuje dojmy a sociální zkušenosti z Pařížské konference o klimatu v listopadu a prosinci 2015. Tam sjednanou Pařížskou dohodu hodnotí autor kriticky především kvůli tomu, že není vynutitelná (kvůli zástěrce formální „právní závaznosti“). Z jejího obsahu kritizuje zejména vynětí mezinárodní letecké a lodní dopravy (z regulace emisí skleníkových plynů) a z formálních prvků například pompézní ceremoniály a velkohubé projevy následných setkání na půdě OSN. Kritiku podkládá údaji o dále probíhající, prohlubující se změně klimatu.

Roussopoulos dále vítá rozšíření pojmu antropocén, ale dosavadní diskuse o něm považuje za povrchní: „Jak můžeme obecně filosofovat o antropocénu, aniž bychom poznali a uznali, že skutečnými kořeny krize jsou kapitalismus a jeho hybné síly – lakota a konkurence, hierarchie a vykořisťování?“ Na příkladu pařížské konference varuje před „smlouvou s ďáblem“, tedy před přijímáním podpory od nadnárodních korporací a vyjednávání s nimi. Ty už dokázaly například obsazovat svými lidmi sekretariát Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu (UNFCCC) a také získávat pozornost a prostředky na problematické zachycování a ukládání uhlíku umožňující další spalování fosilních paliv.

Proti nadvládě korporací staví Roussopoulos opět „municipalismus“, jenž institucionálně zastřešují Spojená města a místní vlády (UCLG) – v ČR málo známý mezinárodní svaz. Součástí hnutí jsou nejrůznější aktivisté včetně svébytných celebrit, jako jsou Naomi Kleinová a Jeremy Corbyn. Významnými spojenci jsou odbory a také například původní obyvatelé (indigenous peoples), kteří uvědoměle a leckdy úspěšně bojují proti privatizaci přírody, špinavým fosilním palivům a změně klimatu. Ti všichni musejí tak či onak vystupovat proti spotřebě jako hlavnímu zdroji štěstí a na politické úrovni proti Kapitálu i proti Státu (tedy konzervativnímu socialismu), za vymýcení exploatace a dominance jako takových, jako principů. A k takové radikální proměně nás může dovést (jen) sociální ekologie.

Soudím, že navzdory výše zmíněným nedokonalostem by Politická ekologie stála za překlad do češtiny. Potřebujeme ji pro povzbuzení i pro to, aby mohla nastat skutečná synergie rudých a zelených, tedy aby se jejich spojenectví rozšířilo i za stávající nevelké kavárenské, fejsbukové nebo stranické kroužky.

Dimitri Roussopoulos: Political Ecology. The Climate Crisic and a New Social Agenda. Black Rose Books, Montreal, 2018.

Věnováno příznivkyni a podporovatelce Kulturních novin Dominice Michailidu.