Popetránkismus
„Zpravodaj ví o stavu světa, a musí to dokázat říct dobrou češtinou, objektivně, slušně.“
Jan Petránek
Dostala se ke mně zpráva, že zemřeli dva muži, kteří byli pro můj život důležití. Tím prvním byl slovenský herec Marián Geišberg, kterého jsem prvně objevil v seriálu Alžbetin dvor (což je sága jednoho turčanského zemanského rodu od Napoleona do Slovenského národního povstání, kterou mohu vřele doporučit). Tím druhým byl člověk, kterého jsem potkal jen jednou, a jak už je zvykem mého života, zcela náhodou. Vracel se tehdy z nějaké zahraniční cesty, a na hlavním nádraží v Praze na něj čekala řada přátel, kterým rozradostněně vyprávěl o tom, co se dozvěděl – o procesu výroby prezervativů.
Jan Petránek byl v 60. letech novinářskou a rozhlasáckou hvězdou, která šla po okupaci z funkce sovětského a asijského zpravodaje Československého rozhlasu dobrovolně rovnou cestou do Charty a do kotelny, kam panu Petránkovi neobeznámená Indíra Gándhíová posílala oficiální dopisy s hlavičkou indické vlády a adresou „Broadcasting corporation Kotelna“. Podruhé se dostal do opozice v „demokratickém“ novém tisíciletí, když odmítl přijmout normativní a normalizující „hejtfrí“, patologicky „otevřený“ a agresivně protiruský diskurz dnešních českých veřejnoprávních a oligarchických médií. Až do posledního dechu čestný chlap, jeden z posledních novinářů, kteří věděli, co to je se i za cenu perzekuce postavit proti, rovně polemizovat, erudovaně nesouhlasit. Když tak vidím „novináře“ našeho věku, ty oligarchické píáristy a očerňovače, výrobce afér a vedoucí centrál na cenzuru "hybridních hrozeb", obnažené „Elfy“ Jandy a Novotné, bojím se zeptat, kdo přijde, až vymřou všichni Petránkové…
Zároveň mi ale už kyne jedna nápověď pro útěchu – z kalendáře. V těchto dnech před 398 lety byly na Bílé Hoře poraženy české stavy, o nichž se dnes mylně vypráví, že byly výhradně protestantské, což není úplně pravda; byli mezi nimi i katolíci. O půl roku později byl za účast ve stavovském povstání na Staroměstském náměstí popraven i katolík Diviš Černín z Chudenic. A já se znám se s jeho potomkem Děpoltem Czeninem, stejně jako s potomkem dalšího popraveného, Nathanaela Vodňanského z Uračova (je to básník Jan Vodňanský) a s potomkyní popraveného Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (to je moje kolegyně z práce Anna Pleváková). Moc rád si taky přečtu díla potomků popraveného Jána Jessenia: českých spisovatelek Růženy a Mileny Jesenské (družky Franze Kafky) a slovenského spisovatele Janka Jesenského – stejně jako Josefa Škvoreckého, jenž byl nejslavnějším potomkem Albrechta Smiřického, který stavovské povstání sice připravil, ale vést už ho nestačil, protože těsně před ním zemřel na tuberkulózu. Na těchto „známostech“ se nejlíp vidí, že Smetanova Libuše měla pravdu, když věštila, že český národ (a i pro rod Jána Jessenia dodávám, že i slovenský) ani přes mnohá protivenství nikdy neskoná!