Město na kraji říše
Jak jste se v souvislosti s knihou Felix Austria už asi dočetli, Sofija Andruchovyčová (*1982) je dcerou Jurije Andruchovyče, jedné z největších hvězd současné ukrajinské literatury; do češtiny byly přeloženy jeho knihy Rekreace aneb Slavnosti vzkříšeného ducha a Moskoviáda, popisující postsovětský svět a zejména jeho intelektuální smetánku se značnou dávkou sarkasmu a absurdity. Sofija ve svém psaní volí podstatně komornější a tlumenější přístup, společné však mají téma ukrajinské (nebo možná spíše haličské, chcete-li) identity v proměnách času. Děj prózy Felix Austria autorka zasadila do roku 1900 a do svého rodného města, které se tehdy jmenovalo Stanislavov podle polského vojevůdce a nyní se jmenuje Ivano-Frankivsk podle ukrajinského spisovatele. Město je pro okolní vesnice centrem civilizace, ale v rámci habsburské monarchie představuje žalostnou periférii: „Stanislavov se nedá přirovnat ani k mraveništi, ani k úlu, ani k pavučině. V hmyzím světě je vše uspořádané a jasné, všechno tam má vlastní příčinu a následek. V tomto městě má také každá příčina svůj následek, ale tyto mechanismy jsou tak hluboce zapletené do chaotického klubka náhod, že v nich není možné nalézt jakoukoliv logiku.“
Vypravěčkou je třicátnice Stefanija Čorněnková, služebná v měšťanské domácnosti sochaře Petra Skolyka a jeho ženy Adely. Jak se sama charakterizuje: „Jsem svalnatá, snědá, bystrá, silná jako chlap a úplně škaredá.“ (Pravý opak její vrstevnice Adely, křehké, elegantní, a především nesnesitelně náladové a panovačné.) Vyniká nejen fenomenálními kuchařskými schopnostmi, ale také mimořádnou analytickou inteligencí, která by jí za příznivějších okolností umožnila možná i oslňující vědeckou kariéru. Ve své době a se svým původem se však musí spokojit s příslušností k anonymnímu davu, který zajišťuje relativně pohodlný život honorace a který musí být vděčný za zajištěnou existenci, i kdyby k ní patřilo celoživotní vynášení panských nočníků.
Ve Stanislavově na přelomu století se denně potkávali Poláci, Ukrajinci, Němci i Židé, provinční město dychtivě přijímalo všechny nápady přicházející z centra a ve světě konvencí a přísné společenské hierarchie se objevovaly první trhliny. Byla to doba, která velmi přála nejen vědě, ale také nejrůznějším pavědám, a kdy kulatý letopočet sváděl k očekávání zásadních změn, jejichž povahu ovšem nikdo předem nedokázal odhadnout. „Doba je rychlá a plná světla. Továrníci Margosches a Liebermann uhánějí automobilem Tysmenickou cestou rychlostí 15 kilometrů za hodinu. Ani jsme se nestihli nabažit donedávna nevídanými plynovými lucernami a už je naše nádraží osvětleno elektricky (ačkoliv neustále upadá do tmy, z čehož mají radost především kapsáři). (…) Půjde-li to tak dál, pak fyzika vysvětlí i samotného Boha.“
Při současných poměrech na Ukrajině je ta nostalgie po „šťastném Rakousku“ vcelku pochopitelná. Andruchovyčová naštěstí nezapomíná, že ta starosvětská idyla byla ve skutečnosti dostupná jen pro někoho: „Na každém kroku jsou hloučky chlapů rozehřátých vodkou té nejlepší jakosti. Městský lihovar jim nadělil nečekaný dárek – litr za 66 centů. Najíst se za ty peníze nedá, ale můžeš se opít tak, že zapomeneš na hlad, a dokonce ani na své vlastní jméno si nevzpomeneš.“
Nejde ovšem jen o dokumentární popis poměrů v habsburské monarchii. Andruchovyčová vypráví o věcech nadčasových, jako je žárlivost, závislost, pokrytectví a sebeklamy. Příběh se dá chápat také jako alegorie na mocnářství, které existovalo jen tak dlouho, dokud poddaní věřili v jeho nepostradatelnost. Jak říká „rytíř“ Thorn: „Jen na iluzích a na klamu je založen zemský řád, Stefi.“ To se od roku 1900 zase tolik nezměnilo.
Můžeme zde vidět inspiraci dílem Bruna Schulze, jehož Drohobyč ostatně není na ukrajinské poměry od Stanislavova nijak daleko. Zejména příjezd iluzionisty Thorna může připomenout Schulzovu novelu Jaro, v níž hladinu provinčního městečka, kde má každý doživotně určeno své místo, rozčeří příjezd tajemného cizince. Andruchovyčová dokáže být v popisných pasážích stejně sugestivní jako Schulz, ovšem chybí zde to schulzovské gesto outsidera, který si vytváří vlastní svět, protože v tom skutečném nemá žádnou šanci.
Andruchovyčová se dokáže pohybovat na hraně kýče, rafinovaně využívá různých myšlenkových automatismů (jako je třeba právě představa některých krasoduchů, že staré Rakousko „bylo nejlepší na světě ve všech směrech“, řečeno s Bohumilem Hrabalem), které pak převrací naruby. Nad prvními kapitolami se čtenář může pozastavit nad tím, jestli by opravdu mohly být paní a služka zároveň nejlepší přítelkyně. Tato výchozí situace však autorce umožňuje rozehrát pozoruhodné drama, prozrazující smysl pro nejtajnější zákruty ženské duše (mužské postavy jsou zpracovány přeci jen povrchněji – Petr žije jen pro své umění a otec Josif zase napřed pro vědu a pak pro náboženství, reálnému životu se oba spíše vyhýbají). Psychologický přístup autorka kombinuje s náznakem detektivní zápletky i s dokumentárním popisem životního stylu fin de siècle: ty rozsáhlé popisy domácích prací, oblečení, šperků a opulentních měšťanských hostin včetně podrobného výčtu podávaných lahůdek působí místy až kuriózně, jako by byly vystřiženy z lifestylových magazínů. A objeví se zde dokonce prvky žánru tak zapomenutého, jako je romaneto: všechny záhadné události mají nakonec vcelku logické vysvětlení. Ovšem Andruchovyčová již žije v době, která na všemocnou sílu rozumu nevěří a je zjevné, že právě Stefaniji, opírající se v životě o věcnost a racionalismus, stále uniká cosi podstatného, a tak si ani nestačí uvědomit, že se z nezúčastněné a lehce ironické pozorovatelky stává hlavní tragickou postavou.
Sofija Andruchovyčová: Felix Austria. Přeložil Petr Ch. Kalina. Větrné mlýny, Brno, 2017.