Obrovská panna a lístek z šatny
„Neexistují žádné přízraky,“ napsal básník a spisovatel Pavel Řezníček (30. 1. 1942 – 19. 9. 2018) v básni Lidi (2011): „Lidé si je vymysleli / Teď jde o to / Zda si lidi jako takové nevymyslely / Kuchyňské pánve / A vál na těsto“.
Viděl živého Vlastu Buriana a Wericha, v kvelbu na Staňkově ulici prožil v šedesátých letech éru brněnské „bohémy“ a příbuzných uskupení i jedinců (Goldflam, Jugas, Havlíček, Kocourek, demiurg Jan Novák aj., dále Veselský, Slanina, Olič…), významně ho ovlivnila nejen četba Bretona, Tzary nebo Oldřicha Wenzla, ale i osobní setkání s Petrem Králem, Janem Řezáčem nebo Bohumilem Hrabalem, přátelství s Janem Gabrielem (s nímž vydával samizdatové sborníky s názvem Doutník), s Karlem Šebkem, Ladislavem Novákem, Miroslavem Drozdem a řadou dalších.
Jako živou legendu surrealistického samizdatu jsem muže s mohutným stalinským knírem, jemuž péčí Milana Kundery vyšel francouzský překlad románu Strop v Paříži u Gallimarda, poprvé uviděl v zakouřeném salonku plebejské restaurace u lužáneckého parku v Brně, kde spolupořádal jakousi ilegální kulturní akci a s nikým z přítomných se nemazal – dokonce i hlavního řečníka přerušoval výkřiky typu „To si čti při slavnostním otevření benzínové pumpy“. Když jsem se s ním pak vezl tramvají k hlavnímu nádraží, měl na hlavě slušivou bekovku, na které se vyjímal lístek z restaurační šatny, který při jeho burácivém odchodu z hospody nestihla šatnářka odšpendlit, aniž si toho básník všiml. – S oblibou mě pak po léta vítal pozdravem „Hleďme, bezvýznamný básník“. Stejně jako dnes, ani tehdy v bolševickém středověku jsem se nepovažoval za vůbec žádného básníka, takže mi jeho urážlivé oslovení nesmírně lichotilo.
„Bůh je obrovská panna,“ prohlásil v básni a dodal: „Kdo si chce s ní hrát?“ – To on si s tou obrovskou pannou odmalička hrával, stejně jako s jejími zástupci na Zemi. „Okamžitě otevřete, tady surrealistická skupina v Československu!“ bušil při návštěvě Prahy spolu s malířem-surrealistou Leonidasem Kryvošejem na zaraženě vyhlížející vrata strahovského kláštera. Na druhé straně dokázal tento revoltující mistr ambivalence překvapit nečekaně konzervativními postoji. Netajil se svým obdivem k prezidentu Benešovi, láskou k Poláčkovu rajskému veledílu Bylo nás pět a především úctou k fenoménu známému jako Rychlé šípy, k nimž mimochodem poznamenal: „…pověsili nám vraha Hojera, mordýře pěti žen. Doufám, že to nebyl Jindra Hojer z Rychlých šípů…“ Některé náhledy přitom vyjadřoval s vážností, na kterou nejsou čtenáři jeho knih zvyklí. Tvrdil třeba, že není zaujat proti víře, ale odsoudil sloužení mší za blahoslaveného Habsburka Karla I. a ptal se: „Proč církev dodnes neblahořečila lidického faráře Josefa Štemberku, který byl roku 1942 zastřelen se svými farníky?“ Jindy zase zdůrazňoval, že měl „diabolickou radost“, když v padesátých letech viděl bledou bolševickou učitelku, hledící z okna školní třídy na protikomunistickou demonstraci dělníků. Příznačné je pak pro něj básnické slití vážnosti a smíchu vjedno, jako třeba při vzpomínce, jak v berlínské evangelické ubytovně, kde přespal s Arnoštem Goldflamem při návštěvě NDR roku 1970, zvolala sestra v šest hodin „Aufstehen!“, načež „sjeli Prušáci z poschoďových paland jako namydlené blesky – úplný blitzkrieg vstávání – a v pozoru se postavili u svých postelí“, což komentoval slovy: „Prostě, Němec je Němec a bude stát v pozoru i v hrobě.“ Mezi nejroztodivnější drby a schválnosti se mu do paměti vepsala řada kouzelných okamžiků, jako je příhoda ze srpnové okupace roku 1968 v Brně, když Řezníček před restaurantem u Padowetze přesvědčoval sovětského seržanta, že „u nas kontrarevoljucija nět“, a vtom z pátého patra přiletěla pětilitrová láhev okurek, která se roztříštila metr od seržanta. „Ten nehnul brvou, odjistil samopal a vystřelil dávku směrem k tomu pátému patru či ke střeše. Nikoho netrefil, nikdo nereagoval a seržant pokračoval se mnou v diskusi o kontrarevoluci.“
Spojení kacířského humoru se smyslem pro tajemství nicotna i s nečekanými okamžiky vážnosti činí z jeho básnické i prozaické tvorby nehynoucí kontraband vzpoury prováděné obrazotvorným smíchem. Ještě zaživa Pavel Řezníček tvrdil, že končí s psaním, ale jedním dechem ohlašoval svou budoucí publikaci se slibným názvem Stržená maska. Snad na ní právě pracuje v duchu básně Lidi, jejíž začátek uvádí tento text a která končí slovy: „Ne, lidi neexistují / Musím to vědět / Protože jsem přízrak“.
Jestlipak má i nyní na bekovce přišpendlené číslo z pozemské šatny?