Historie splněného slibu

Malta po bombardování v roce 1942. Foto archiv britského námořnictva

Asi málokdo u nás tuší něco o literatuře Malty, středomořského souostroví, které je počtem obyvatel srovnatelné zhruba s Brnem (snad jen Joe Sacco dokázal prorazit do světa svými politicky angažovanými komiksy). Nepřekvapí tedy, že když už vyšla kniha Immanuela Mifsuda Ve jménu otce (i syna), byla do češtiny přeložena přes angličtinu. Mifsud (narozen roku 1967 ve městě Paola) je ve své vlasti již dlouho uznávaným spisovatelem, překladatelem, divadelníkem a literárním vědcem, v roce 2011 obdržel Cenu Evropské unie za literaturu. Podobné pocty mohou jistě provokovat určité pochybnosti, zda se za nimi neskrývá spíše mimoliterární motivace – zkrátka, aby i nejmenší členský stát EU konečně v něčem vyhrál. Naštěstí Mifsudova kniha není jen exotickou kuriozitou (i když zemi svého vzniku nijak nezapírá).

Rozsahem nevelká próza je koláží vzpomínek, citátů a úvah, jimiž se autor vyrovnává se smrtí rodičů i narozením syna, pátrá po historii své rodiny, a hlavně po své vlastní roli v této historii. Překvapivá a hodná ocenění je autorova upřímnost, která se nezastaví před nepříjemným sebezpytováním a snaží se proniknout množstvím tabu obklopujících odedávna klíčové momenty zrození a smrti. Ústředním bodem knihy je vyrovnávání se s otcovskou autoritou. Mifsudův otec byl bigotní katolík a zároveň radikální socialista, jehož život byl řízen pevnými zásadami. Autor cituje jeho deníkové zápisky z doby, kdy za druhé světové války sloužil jako dobrovolník u protiletecké obrany (Malta, britský opěrný bod ležící nedaleko břehů Mussoliniho Itálie, byla tehdy častým terčem náletů a heroický odpor jí vynesl označení „nepotopitelná letadlová loď), koneckonců i jeho svatba se konala v krytu. Ale ani po válce nebyl jeho život nijak lehký, jak o tom svědčí konflikt s ministrem, který ho málem stál místo hlídače ve státních službách. V této souvislosti jsou zajímavé dvě věci: že ve státě o velikosti Malty jsou prakticky všichni obyvatelé propojeni jako příbuzní, sousedé či spolužáci, což dává místnímu politickému životu poněkud kuriózní rozměr, a že sklon úspěšných socialistických politiků k bařtipánovství je zřejmě celosvětovou konstantou.

Vztahy mezi otci a syny přinášejí řadu konfliktů, které však často pramení právě z existence společných vlastností. Mifsud se ve svém hledání pravdy dotýká psychoanalytické teorie i vlastních intimních zážitků, sám sebe popisuje jako introvertního intelektuála, který otcovy představy o správném chlapovi v mnohém zklamal, ale nakonec byl přece jen přijat: „Dobře si na tebe vzpomínám – psal se listopad roku 1991 a já scházel ze schodů s diplomem v ruce, a ty jsi stál pod nimi, syn Pawla a Salvatory Mifsudových, sirotek od útlého věku, bezejmenný proletář, nekvalifikovaná pracovní síla, stál jsi tam se svou ženou a oba jste měli rozzářené tváře. To je náš kluk, všeho se bál, pořád plakal, úplně pro nic za nic, ale tady ho máme, koukejte, má na sobě talár. Ano, byl jsi s tím chlapcem tak spokojený, že jsi možná zapomněl, jak tě vždycky rozzuřilo, kdykoli se mu v očích objevily slzy.“ A když už se tedy nakonec nejmladší syn otce Mifsuda stal tím spisovatelem, je to pro něj i závazek. Aby vydal svědectví o jednom prostém, ale dobře naplněném životě i o jeho konci – i přesto, že toto pátrání v minulosti bude mnohdy bolestné.

Mifsudův otec je svým způsobem tragický hrdina, jak se snaží navzdory celoživotnímu outsiderství naplnit tradiční představy o fungování muže ve světě. Oproti němu naše generace nemusela sloužit ve válce, většinou se dokázala vyhnout i těžké fyzické dřině, občas už je jí dokonce dovoleno plakat na veřejnosti – na druhou stranu jsou na nás často kladeny úkoly, které naši otcové a dědové klidně přenechávali ženám. A možná právě toto mezidobí, v němž tradiční role už není komu hrát a ty nové ještě nejsou napsány, stojí u kořenů současné všeobecné nejistoty a podrážděnosti…

Pokud čtenář na poslední stránce zalituje, že kniha už skončila, je to samozřejmě lepší, než kdyby tomu bylo obráceně. Navzdory výrazné pointě – kterou je škoda prozrazovat, protože se netýká jen Mifsuda, ale spisovatelského údělu všeobecně – však Ve jménu otce (i syna) působí poněkud nedotaženě, spíše jako skica k rozsáhlejšímu dílu. Ano, životopis Mifsudova otce by mohl být opravdu výbornou knihou (přesto, nebo možná právě proto, že jeho životní osudy nebyly nijak výjimečně dramatické). Škoda, že jeho svérázná osobnost musí v toku vyprávění až příliš často ustupovat rozsáhlým citacím Barthese, Lacana či Cixousové – snad by nás více zajímalo, co si o těch věcech myslí Immanuel Mifsud sám než jeho intelektuální vzory. Jako by jinak silný text v těchto pasážích přece jen prozrazoval tradiční komplex malého národa, který nevěří svým myšlenkám, dokud je nemá potvrzeny od nějaké světoznámé autority.


Immanuel Mifsud: Ve jménu otce (i syna). Přeložila Barbora Lyčková. Větrné mlýny, Brno, 2018.