Letná není jen v Praze, ale i ve Zlíně
Někdy má člověk pocit – při čtení běžného tisku či učebnic historie – jako kdyby se dějiny této země odehrávaly jen v jejím hlavním městě či v perspektivě viděné z Hradčan (popřípadě Letné). Jenomže v každém místě této republiky lze stopovat život člověka a dějiny hutné tak, že jsou k nesnesení, nebo naopak plné jasu. A poznání věčných principů, stejně jako pohled do hlubin kosmu tu není o nic méně pravděpodobné než na „vrcholku světa“.
Není však mnoho těch, kteří by o této skutečnosti plnohodnotně svědčili. K takovému svědectví je totiž nutno zůstat na místě, zapustit do něj kořeny, nepodlehnout mámení dálek a poryvům módních větrů. Je nutno prohlubovat svou duši vertikálně, do hloubky, a nikoli ji rozprostírat po světě. Východní Morava, tato hornatá země na konci jednoho a současně na počátku dalšího světa, je domovem samorostlých tvůrců, kteří své rázovité vidění světa neztratí často ani delším pobytem „v cizině“ (například Ludvík Vaculík).
Jedním z obdivuhodných samorostů valašského moravsko-slovenského pomezí je zlínský rodák Jaroslav Kovanda (1941), básník, spisovatel, výtvarník, redaktor a muž i dalších profesí, jemuž byl do vínku dán i zjevný talent pedagogický. Je to autor, jehož hutný projev prozrazuje značné vědomosti proťaté schopností formulovat neobyčejně výstižně, až do bolesti – jako když chirurg ví, kam říznout, aby ulevil zanícené tkáni. Kovanda je také tvůrcem, který se v pokročilém věku přestal zabývat chozením okolo (vydavatelů a sponzorů) a rozhodl se zhmotnit plody své zralé práce sám ve svém nakladatelství JáSám. Už to samo je neobvyklým počinem, když si uvědomíme, s jakou úlevou jiní mnohem mladší autoři svěřují svá díla nakladatelům a producentům a redaktorům – aby se nemuseli prodírat džunglí provozních starostí rušivých pro jejich tvůrčího ducha.
Kovandova knížka Třešňové týdny (2018), kterou vydal ve svém nedávno založeném nakladatelství JáSám, je založena na všem, co je autorovi vlastní: důkladném pozorování a zaznamenávání, poučené práci s historickými fakty i vlastním bádáním v archivech. Ale to by nestačilo, je to současně poutavě vyprávěný příběh života jednoho zlínského chlapce (ročník 1936), vetkaný umně do syrového, a nezřídka z pohledu „obyčejného člověka“ bizarního, toku dějin v jednom z nejdramatičtějších období naší historie – nacistické okupace a následujícího zlomu do prvního období socialistické totality. Na dětské a posléze mladické vzpomínky jsou navěšeny dokreslující odbočky či výňatky z dobových dokumentů (hesla, tisk, protokoly z poválečných „očišťovacích“ soudů).
Životaběh chlapce Pavla Nekolného odhaluje i paralelní příběhy – především chlapcova tatínka, jehož životní filosofie („zůstat čistý“, nezadat si u vědomí svých slabých stránek s mocí ani se zlem) je ideovým zrcadlem, v němž se nasvěcují osudy a činy druhých, odhaluje jejich pokrytectví či paradoxie. Další příběhy dávají například nahlédnout do života rozporuplných postav partyzánsko-konfidentských a nechávají při vší syrovosti výpovědi otevřenu otázku: „Je dobro to, co se odehrává často dolů od pasu, když je to s našincem, ale když se zamilujeme do nějakého Kapuleta, jsme zralí k popravě? A když Athény Spartu napadly, platily stejné principy? A staré války byly „lepší“? Anebo stejné svinstvo, které se jen mění na legendy? Jako starý člověk, který si s tabulkou Mendělejevovy soustavy prvků na krku brzy do vesmíru udělá výlet, jak se mně nedávno zdálo!, přijdu tím v tzv. Věčnosti o hodně? Anebo jenom o kontinuum zla a nenávisti? O drobty dobra?“ – Tato úvaha se nachází na konci rekonstrukce dramatického života dvou konfidentů – krásné Lydy a jejího muže Broňka, kteří byli po válce popraveni.
Kovandova knížka – tedy vzpomínky chlapce s přiznanými vstupy autora, badatele – je plná míst, které by stály za citaci a reflexi a autor těchto řádků jen stěží odolává pokušení tak činit (radši si ji kupte, milí čtenáři!). Jenomže tím by se tato recenze neúměrně protáhla a navíc, když její autor také vnímá, že ty zdánlivě chlapecké oči ve vzpomínkách jsou vlastně oči starého zkušeného skeptika, který se brání propadnout jakémukoli, byť jen náznaku, sentimentu a pokory před něčím, co nás překračuje – ale co nevíme, zdali vůbec existuje a bojíme se i v náznaku přiznat si pocit, že by třeba… O to ostřejší je ovšem spisovatelovo líčení reality a lidských charakterů. Knížka Třešňové týdny představuje umělecky ztvárněné dějiny „obyčejného člověka“ v kostce, dějiny, v nichž chybí hrdinové, étos vědomé oběti a zážitek pocitu pozitivní smysluplnosti. Jsou to nepatetické dějiny, které ale autenticky žije mnoho z nás. A je dobré to vědět.
Jaroslav Kovanda: Třešňové týdny. JáSám, Zlín, 2018.