Křišťálová noc Hany Šěrcec
Hana Šěrcec žila jako Lužická Srbka, zavražděna byla jako Židovka. 9. a 10. listopadu jsme si připomněli 80 let od Křišťálové noci, pogromu na Židy v Německé říši (včetně těch, kteří zůstali v pohraničních oblastech, které měsíc předtím po Mnichovu Československo „říši“ odstoupilo). 15. srpna také proběhlo sté výročí od narození Hany Šěrcec z hornolužických Hórek. Holčičku židovských rodičů si osvojila Lužická Srbka Marja Šěrcec, nechala ji pokřtít a vychovala v lužickosrbské katolické identitě. Po nástupu nacistů dostala Hana zákaz chodit v lužickosrbském kroji, pracovat v cizí domácnosti, navštěvovat kostel, veřejné zábavy, a dokonce i používat veřejné cesty. Její pronásledování vyvrcholilo v roce 1942, když byla odvezena k výslechu, uvězněna a odvlečena do koncentračního tábora v Lodži, kde o rok později zemřela. Psychologickou novelu Židowka Hana o jejím životě napsal v roce 1963 lužickosrbský spisovatel Jurij Koch. Přinášíme z ní ukázku, kterou exkluzivně přeložil Radek Čermák.
Chladné dny utíkaly do hor. Keřům a stromům odpáraly bílé svetry a rukavice. Na hladině vesnické strouhy plavaly poslední kousky ledu. Slunce rozpáralo pupeny a po krajině prostřelo ubrus z barevného hedvábí. Na lukách byl zase slyšet smích a tmavé hroudy na polích oznamovaly vůni čerstvého chleba. Netrvalo to dlouho a v polích šuměly zlaté vlny zralého obilí.
Léto bylo laskavé a mírné. Rozverné větry, které v zahradách polámaly větve a mladé stromky a probraly obyvatele vesnice, seděly schoulené v lesích a škvírách mezi žulovými balvany lomu. Čekaly na novou práci.
Hana se z loňského incidentu zase zotavila. Vesele chodila do práce a sotvakdy si všimla, že sousedé o ní smýšlejí jinak, než jí říkají. Jen občas, když šla vesnicí, zdálo se jí, jako by na ni tu a tam z oken a zahrádek zíraly zlomyslné a nepřející oči. Ale nad takovými myšlenkami většinou mávla rukou a pokračovala po cestě jako za dětských let, bezstarostně a sebejistě. Zdravila všechny, co potkala, vlídně a svobodně se usmívala, jak jí bylo přirozené. Potkávala dokonce i nacistu Beiera a zdravila ho jaksepatří. Všechny pochybnosti uplynulé doby jí připadaly jako popraskané bubliny. Jednou byla dokonce na tancovačce, byť tajně v sousední vesnici. Všechno bylo jako dřív. Tancovala skoro na každou písničku a nikdo nepomýšlel na to, aby ji vyhnal ze sálu, možná jen odvedl za ruku a procházel se s ní na čerstvém vzduchu nádherného večera. Všechno se zdálo být všední.
Dny vypadávaly z kalendářů bez významných událostí nebo zážitků. Rádia i noviny mluvily stále hlasitěji o vítězstvích německé armády. S každým vítězstvím z vesnice odcestovala nová skupinka mužů a mládenců do nějaké cizí země. Nevěděli, co tam na ně čeká, nanejvýš, že mají s dalšími vojáky vyhrávat v dalších vítězstvích. Do zpráv o vítězstvích se vkrádaly zprávy o padlých a zmizelých, a v rytmu rozhlasových a novinových oznámení se v rodinách ronily slzy. Ale lidé si zvykli i na to, stejně jako na všechno ostatní, co už tak všední nebylo. Bylo to bolestné zvykání, ale co na tom.
Stalo se to na Boží tělo. Ranní červánky spěchaly do krajiny, šedé a chladné. Z rybníků za vesnicí stoupala mlha. Louky a zahrady zabalila do vetché pleny. V kurnících kokrhali první kohouti. Tu a tam zaštěkal pes. Jinak bylo ticho.
Dnes bude pěkný svátek, říkala si Hana, když šla lukami ke švadleně, oblékačce krojů. Vysoká orosená tráva jí šlehala o nohy. Hana pospíchala, aby na ni nemusela čekat.
Za vískou stál malý, nízkou střechou pokrytý domek. Z okna parádní světnice padalo matné světlo. Na židlích a kanapi seděly Haniny kamarádky. Dvě z nich se hned zase rozloučily. Byly už oblečeny do vzácných barevných stuh a šátků katolické družičky. Oblékačka, vesnická švadlena, byla malá, veselá žena. Obratnýma rukama vázala dívkám stuhy, česala jim vlasy, rovnala šátky a náhrdelníky, upravovala čepce. Od prvních ranních hodin stála na nohou a zapichovala špendlík po špendlíku. Měla radost, že už je skoro hotová. Hana byla poslední. Měla s ní málo práce. Její vlasy byly dlouhé a husté a dobře se zaplétaly. Hana se oblékala skoro sama. Oblékačka jí vyprávěla, jak se co dělá, a za chvíli už se jí na hrudi třpytily drahocenné korále a stříbrný náhrdelník. Stála před zrcadlem a prohlížela se zepředu zezadu. Obě byly spokojené, Hana se svou oblékačkou a ona se svou družičkou.
Hana poděkovala, zaplatila a pospíchala na mši.
V kostele seděla vpředu v dívčích lavicích, tam, kde sedávala vždycky, dnes jako družička mezi družičkami. Zpívala kostelní písně, jak byly předepsány ve zpěvníku Wosadnik a jak je hrály varhany. Radovala se z pěkných melodií, které jí celá léta lemovaly neděle a svátky.
Ze všech lavic byla cítit čerstvá vůně mladých květů. Družičky je měly připravené v košících, aby s nimi posypaly cesty a pěšiny kolem kostela. Varhany rozlévaly melodie, lavicemi se nesl sváteční rytmus.
Najednou byl od družičky k družičce slyšet šepot. Hana ho nevnímala. Byla zabraná do duchovní melodie. Teprve, když do ní sousedka strčila, naklonila se k ní blíž.
„Co je?“
„Máš jít ven!“
„Já?“
„Jo!“
„Nemůžu přece odejít z kostela uprostřed bohoslužby.“
„Pan kaplan tě o to prosí.“
Hana zavřela svůj zpěvník a nenápadně odešla z lavice. Družičky se za ní otáčely. Po celém kostele se roznesla zvědavost. Dokonce muži z kůru natahovali hlavy. Před vraty kostela stál duchovní se dvěma cizinci. Povídal si s nimi, ale bylo vidět, že je nezná. Hana se k nim přiblížila.
„Pochválen buď Ježíš Kristus!“
„Až na věky,“ odpověděl kaplan.
„Říkali, že se mnou chcete mluvit.“
Duchovní sepjal ruce. Nevěděl, jak začít.
„Tihle cizinci jsou z města. Chtějí s tebou mluvit,“ řekl nakonec a vedl ji k mužům.
„Sie sprechen doch auch deutsch, Herr Kaplan, nicht?“ začal jeden z nich.
Duchovní polekaně přikývl. I Hana se lekla. Tu ostrou a akurátní výslovnost už znala.
„Der Herr Kaplan und wir sind uns einig geworden, daß es für Sie und die Gemeinde besser sein wird, wenn Sie die Gotesdienste ab heute nicht mehr besuchen,“ povídal cizinec.
Duchovní se zmateně podíval na oba muže i na Hanu a přistoupil blíž. Chtěl říct, že o tom vůbec nemluvili, chtěl protestovat a vysvětlit Haně, jak k tomu došlo, ale gestapákův výraz mu v tom zabránil.
Hana sklonila hlavu jako krve zbavenou. Mrtvýma očima hleděla do žlutého písku cesty. Na zemi ležel červený lístek růže. Jedna z družiček ho ztratila, myslela si Hana. Škoda, rozšlape se. Musím ho zvednout. Chtěla se ohnout, ale náhle zase slyšela ten hlas:
„Jděte domů a převlečte se! Obyčejné šaty vám padnou líp.“
Hana se ohnula a zvedla okvětní lístek. Položila ho do košíku a dívala se na něj prázdnýma cizíma očima.
„Už konečně jděte! Už vás tu nechceme vidět!“ říkal cizí hlas.
Hana šla písčitou cestou. Dívala se do prázdného dne. Nebe se jí zdálo temné. V mracích se připravovala bouřka.