Juhan Viiding
Krauklis
Náčelník skautů zadul od plic na trumpetu
a kluci už se cvalem cpali do řadu
sluníčko nad mořem se doopravdy mělo k světu
vytáhli vlajku na stožár což zvedlo náladu
pár bubnů zadunělo temně jako hromy
trumpety troubily a vzduch se začal chvět
krev bušila mi ve spáncích a přitom napadlo mi
že narostly mi čtyři ruce hrůza pomyslet
takže jsem zapomněl že tady trčím v řadu
že bratr náčelník už chvíli láteří:
nechám vás tady stát vy holomci až do úpadu
dokud se nepřizná kdo nachcal u dveří
začal jsem procitat a přát si ať to pravda není
cloumal jsem v noci dveřmi chtěl jsem na záchod
a bylo zamčeno a nebylo to k vydržení
byl jsem to vážně já teď na mně vyvstal pot
správný skaut mluví pravdu za všech okolností
sir Robert Baden-Powell by to těžce nes
že naši skauti lžou vy volové a že jsou sprostí
tak ven s tím honem nebo budu pes
náčelník mluvil k nám a hleděl přitom stranou
přestože jsem byl slušňák už mě trápil hlad
zíral jsem na cihlu tak pěkně přichystanou
že bych s ní náčelníka zkusil odrovnat
slunce už zatím vyšplhalo do zenitu
ale my pořád stáli v pozoru
a já svůj zločin držel pod pokličkou v skrytu
náčelník vztekle přecházel a hleděl nahoru
a já byl strašný zbabělec a přál si ať mám kliku
a všecky nevinné jsem vydal napospas
sbíral jsem odvahu a měl jsem uzel na jazyku
už jsem chtěl promluvit leč nevydal jsem hlas
vtom rošťák Krauklis kterého jsem nenáviděl
vystoupil dopředu a řekl: já to byl
šel vytřít louži s úšklebkem a já se styděl
zrudl jsem hanbou v téhle chvíli chvil
Jasně že Krauklis pravil náčelník ten kluk mě zničí
určitě ho teď za trest pošlou domů čelem vzad
a sosna na pobřeží měla zlato na jehličí
a v jídelně už začli prostírat
Se synem v restauraci
Sedíme spolu v dobré restauraci
život je pes a žádné peříčko
chlebíček s očkem šilhá k honoraci
kolega vrchní přijde brzičko
nás momentálně zajímá ten kotlet
ne bůhvíjaký periferní mord
pomalu synku přicházíš už do let
uvidíš Paříž Kairo Sognefjord
polévku kotlet minerální vodu
kolik to dělá račte spropitné
máš chlapče dlouhou cestu do důchodu
poslouchej dobře co je nezbytné
především neryj do středního stavu
a nešlapej těm sviním na paty
tvůj otec míval tvrdou hlavu
ty však ji skloň nos slušné kravaty
Balada o lidech a penězích
Spisovatel, který vydělával málo,
příliš často navštěvoval hospodu.
Jaanuse to brzy lásku ženy stálo;
odtud byl už jenom krůček k rozvodu.
Vivi se však dlouho netrápila žaly –
další spisovatel oženil se s ní.
Pro společný život si hned pronajali
pěknou, zachovalou vilu secesní.
Jaanus platil alimenty. Nová story
začala a všecko bylo v pořádku.
Maanus ji měl rád a nemiloval spory
a tak žili život jako pohádku.
Vivi si jen v duchu pomyslela: Nuže –
pouze jedno písmenko se vymění,
ale jaký vliv má na povahu muže!
Zvolit správné jméno, to je umění.
A co dělal Jaanus? Chystal nové drama,
pilně psal a navštěvoval archivy.
Měl kde spát a včerejšek byl za horama,
takže zvolna zapomněl i na Vivi.
Alimenty rostly; překvapená Vivi
zmohla se jen na pár prozaických vět:
„Peněz jako šlupek! Učiněné divy –
zdá se, že už dobyl divadelní svět.“
A co Maanus? Chudák, brzy nechal psaní,
zlenivěl a rezignoval na vlohy;
a pak začal chřadnout, takže jeho paní
ze žalu mu nasadila parohy.
Aby příběh získal naučení, zkrátka
osmyslil se, nelze skončit jinak než:
to co dáváš, je jen nepatrná splátka
za všecko, co od života dostaneš.
Juhan Viiding (1948–1995) byl syn estonského spisovatele Paula Viidinga a civilním povoláním herec Národního činoherního divadla v Tallinnu. Básně publikoval pod pseudonymy Jüri Üdi a George Marrow, byl představitelem generace debutující v sedmdesátých letech, z níž se nejradikálněji vymezil vůči filosofujícímu pojetí svých předchůdců a záměrně naivistickou formou podal otevřenou zprávu o životě malého člověka a příslušníka malého národa. Ukázky pocházejí z výboru Klaunovo odpoledne (přeložili Vladimír Macura a Jiří Žáček, vydal Československý spisovatel, 1986).