Vzpomínka na dobrého chlapa (za Karlem Pavlištíkem)
Seznámil jsem se s Karlem Pavlištíkem na programové radě folklorního festivalu ve Strážnici. Hned na začátku mne docela rázně „utřel“, když jsem mladicky rebeloval proti nějakému konzervatismu v programech. Říkal jsem si tehdy, to nemůže být etnograf, to musí být nějaký bývalý důstojník, či co… No, byl – ale důstojník krojovaných verbířů, jejich generál! Spolu s dalším významným folkloristou J. M. Kristem byl otcem soutěže verbířů, z níž se během několika desetiletí vyvinul skutečný fenomén. Každoroční kotel vášnivé energie a jeden z dobrých důvodů, proč je dnes moravský verbuňk na seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. – Starý kozák věděl, co říká.
Pak jsme se sblížili a já jsem postupně zjišťoval, co má vše za sebou. Mezi jiným nás spojovaly i rozhlasové zkušenosti, ovšem u něj z jiné doby: Byl jedním z těch, kteří drželi utajené vysílání rozhlasu při sovětské okupaci v roce 1968 v tehdejším Gottwaldově nejdéle z celé republiky. Tak začala další nelehká kapitola života tohoto rovného a energického muže. Angažmá v rozhlase a účast na pookupačním vysočanském sjezdu komunistické strany, kam byl delegován jako jeden z příslušníků reformního křídla strany, vedly k tvrdému dopadu: Vyhazov z postu v muzeu, z profese, kterou miloval. Nikde jej pak nechtěli vzít, až nakonec uvízl v betonárce a v odpadovém hospodářství, kde si při namáhavé práci zadělal na zničená záda ve stáří. Aspoň jistou úlevou mu byla činnost pro folklorní soubory (Kašava) a příležitostně pro strážnický festival (například právě zmíněný verbířský program), které obojí však musel dělat na zapřenou – jakmile se někde objevilo jeho jméno, nastal problém. Dohled krajských ideologů byl nemilosrdný. V této souvislosti by neměla zapadnout velkorysost ředitele strážnického Ústavu lidové kultury Slávka Volavého, který kryl činnost dvou „vyděděnců“ – K. Pavlištíka a J. M. Krista.
Své vlastní ponižování Karel Pavlištík chlapsky snášel, nad dopady na vlastní rodinu však skřípal zuby a trápilo jej to. Stejně tak jej trápila proluka v jeho bádání po grýfech starých lidových řemeslníků, protože ti poslední během oněch dvaceti let zákazů umřeli a v nové době s novými technologiemi nikdo v jejich práci nepokračoval. Přitom právě v životní praxi zdánlivě primitivních řemesel se vyjevovaly klíčové archetypické principy ve vztahu lidského ducha s přírodním materiálem i prostředím. Starý tesař mrkl na dřevo – a věděl. Ano, trochu možná přeháním, ale ne tak zcela, a to z prosté logiky – do bezprostředního kontaktu lidské ruky (a mysli) s přírodním materiálem se vsunuly nové obráběcí technologie a chemikálie a lidské vědomí se posunulo s nimi. Už nemusí tolik brát ohled na povahu a možnosti (či omezení) původních přírodních zdrojů. Tato situace je ovšem symbolická v širším významu: Takto se posunuje vědomí lidí obecně a je otázkou, je-li to pro další civilizační vývoj jednoznačně přínosné. Pavlištík byl přesvědčen, že ona bezprostřední moudrost starých řemeslníků má svou metafyzickou hodnotu. Její zmizení považoval za jasnou ztrátu a snažil se zachytit ve své práci po návratu do zlínského muzea po roce 1989 ještě, co se dalo. Jeho kniha Dřevo, proutí, sláma v tradiční rukodělné výrobě na Podřevnicku (Muzeum jihovýchodní Moravy, Zlín, 2011) je z tohoto hlediska opus magnum, a to nejen pro podrobné exkursy do tradičních řemesel, ale i pro pojetí jejich sociálního kontextu.
Karel Pavlištík měl cit pro formotvorné sociální aktivity a symboly. Přitom byl zcela nepatetický a realistický. Když jsme si povídali o jeho dalším velkém tématu, hasičích a jejich roli ve vesnických komunitách (k tomu uspořádal také velkou výstavu), stavěl vedle nepominutelného étosu (zachraňování) rovnocenně i pragmatickou stránku hasičské existence: „Oni potřebovali peníze, protože nikdo jim nic nedal. Tak museli prostě vymýšlet akce, na kterých vydělají, aby si mohli koupit třeba novou stříkačku.“ A obdivoval i tuto stránku věci.
Díky Pavlištíkovu přátelství s cestovateli Miroslavem Zikmundem a Jiřím Hanzelkou se podařilo pro zlínské muzeum získat jejich rozsáhlý archiv a vybudovat jedinečnou cestovatelskou expozici. V roce 1998 založil Pavlištík Klub H+Z a do roku 2017 byl jeho předsedou. Přispěl tak k obnovení veřejného povědomí o těchto cestovatelských legendách.
Zásadní osobností pro poznávání tradiční kultury, která překračuje svým významem hranice Zlínského kraje, byl nepochybně dialektolog a folklorista František Bartoš (1825–1900) . Je velkou zásluhou Karla Pavlištíka, že ve spolupráci Muzea jihovýchodní Moravy a Knihovny Františka Bartoše ve Zlíně vyšly v jedné ediční řadě reprinty prací tohoto velikána (https://www.frantisekbartos.cz/pages/reedice.html). Jsou jedinečným zdrojem i inspirací nejen pro folklorní soubory, ale pro každého, kdo se chce ponořit do studia tradičního života, z něhož vychází i život dnešní (byť si to často nechceme přiznat). Návratem k těmto zdrojům osvěžujeme lidskou existenci v její celosti a ukotvení v přirozeném světě.
Je zajímavé, že Karel Pavlištík se nezřídka v debatách jevil jako životní skeptik, ale přitom dělal vše, co mohl, pro ozdravné a pozitivní tendence ve společnosti. Nepochybně se mu do duše hluboce vrylo ztroskotání idealistického úsilí konce 60. let. Sám mi jednou řekl, že „jsme neměli šanci – naše věc v zahraničí nikoho nezajímala“, ale v kontrapunktu k tomuto traumatu se přitom klene celé jeho životní úsilí resuscitovat pozici obyčejného člověka s jeho zdravým selským přístupem k životu a úctě ke tradici.
Stavoval jsem se u něj občas ve Zlíně. Společné kafe a štamprla. Jeho životní nadhled mne uklidňoval a jeho vyprávění posouvalo mé vidění světa. Bude mi to chybět, ale Karlovi je teď už líp – těch bolestí v posledních letech bylo už moc.
Karel Pavlištík zůstane díky své životní stopě s námi ve vzpomínkách pořád, a to i se svou výjimečně ozdravnou schopností poslat rázně sem tam někoho v pravou chvíli do patřičných míst.
Čest Tvé památce, Karle.