Počteníčko: Představení
Sladké ovoce ochotnické se češe obyčejně v neděli večer.
Přesně v osm hodin, ale spíše později, pokouší se opona zdvihnout; stoupá těžce a trhavě, nabitý sál tají dech, oponář křičí sakra a jiná cizí slova – na jeviště vběhne režisér, staví na stůl vázu autorem předepsanou a prchá. Zatím je opona nahoře a napověda se rozehrál.
Jenže heroina není ještě na jevišti, nemohouc se dopnout. Konečně vstupuje křepkým krokem s konévkou a s rozmazným obličejem – hraje dvaašedesátiletou, byla nalíčena podle toho a v poslední chvíli se zbavila vrásek. Vchází její ctitel, přítel z dětství. Ve dveřích se obrátí a uteče; vrátil se pro deštník, o kterém bude později řeč. Slyše režisérovo hromové ven, ctitel vletí na jeviště a vyrazí hrdince konévku z ruky. Oba potlačují stěží smích, zatímco mluví velmi smutné řeči; jejich pozdní láska je ohrožena, ona zalévá přitom květiny z konévky očividně vodyprázdné, sebe ruměncem, on vzdychá a mrká na známé v publiku.
On: Hle, Vladimír přichází.
Režisér: Ven, kde zas čumíte?
Vladimír: Netrémujou mě, jo? Dobrý den, strýčku! (významné pokynutí napovědy).
Jevištěm burácí konflikt, prudký v gestech, umírněný ve slovech, místy přecházeje v brebtání. Ona padá do mdlob, urovnávajíc si v bezvědomí šaty. Strýc si nadzdvihuje v zoufalství paruku. Vladimír lomí mlčky rukama, neboť nedostal narážku. Pak zařve napověda aktšlus a opona padá.
V přestávce se jde na pivo. Obecenstvo vychází před dům a vidí, že už neprší. Zatímco jejich manželky posuzují toalety herců a diváků, rozřeší členové místní rady problém kompromisu v otýzce proveditelnosti kontumace koček. Zvonek, vše se hrne zpět do sálu, kde procento kyslíku klesá se stoupající teplotou.
Ve druhém aktu je zpěvní vložka; zvonivý soprán hrdinky se rozejde s klavírem, který umlká; zpěv pak doprovází jen režisérovo: Ježíšmarjá! Vladimír vyznává Blance lásku, pak ji objímá, vše s rezervou; na křesle sedí jeho snoubenka.
Akt třetí, kde se zmaří následky tetiny intriky, přejde bez nehody. Tempo řeči se ještě o stupeň zmírnilo, neboť napověda už ochraptěl.
Čtvrté jednání je ve znamení zasnoubení mladého párku. Strýc zdrcen, hledá chvíli po kapsách, pak se zastřelí ranou pěstí do prsou.
– Je ztracen, kule projela srdcem, řekne Vladimír, načež se ozve rána z revolveru.
Živí se snaží hlasitým vzlykáním přerušit hádku režiséra s rekvizitářem. Teta končí otravou, ne tak obecenstvo.
Sál je zaplaven vodopádem potlesku. Libuše, věštíc, slávu Nemyslic a místních ochotníků, snáší se majestátně trhavými pohyby opony. Obecenstvo jde domů, respektive do hospody. Tam se sejdou herci na taroky podle zásady „hra jako hra“.
Václav Lacina: Čtení o psaní aneb Spisovatelem snadno a rychle. Evropský literární klub, Praha, 1947.