Předvánoční
Cestou z města jsem ho zahlédl ve vitríně jedné vinotéky. Krajana. Sedává tam občas navečer a pije pivo. Jedno, někdy dvě. „Kdybych to neměl v domě, tak už ani do té hospody nedolezu. Všechno mě bolí, mám opotřebované klouby. Do čtyřiceti jsem sportoval a to je následek. Teď je mi dvaaosmdesát a jsem mrzák. Ráno, než se rozejdu, to trvá – no, hrůza.“ Před sebou měl hromádku odpočítaných drobných na jedno pivo. Šetří na nenadálé výdaje, nikam jinam už nechodí. „Ani k sobě nemůžu nikoho pozvat, přestěhoval jsem se kvůli nájmu do tak malé garsonky, že se tam nikdo další nevejde. A na to, abych platil útratu v hospodě, nemám.“
Za dveřmi bytu má akorát kabát ze staré vojenské uniformy – jeho tatínek byl legionářem v Rusku. Ten kabát, jedna medaile a fotka v peněžence, to je vše, co mu zbylo po rodičích. „Když umřeli, sestra všechno odvezla a vyhodila. Přijel jsem tam, byt už patřil jiným lidem. Nic mi neřekla. Od té doby s ní nechci mluvit. Strašně mně to bolí, byly tam legionářské věci po tatínkovi. Měl jsem ho moc rád, byl přísný, ale udělal ze mě mužského.“
Kdysi jsme náhodou přišli na to, že naše rodové kořeny sahají do stejného místa – do vesničky Světlá pod vrchem Javořice na Vysočině. Proto mu říkám krajan a při našem občasném setkání cítívám cosi zvláštního, i když spolu jinak nemáme vlastně nic společného.
S pohledem upřeným na sloupeček mincí říkám: „Dnes vám pivo platím já. Berte to jako součást mého přání k Vánocům.“ - „Kdoví, jaké já budu mít Vánoce… Ani nemám chuť tady být.“ – „Máte velké bolesti? Nebo něco duševního?“ – „Duševní bolest. Ty klouby vydržím. Ale dcera se na mne vykašlala.“ – „Jak to? Kdy jste se viděli naposledy?“ – „Před pěti měsíci. Víte, ona ke mně chodívala dvakrát i třikrát týdně. Jak by taky ne. Já jsem se o ni poté, co manželka odešla s jiným, staral. Studia jsem jí platil. Má dvě vysoké školy. Asi za mnou chodila jen kvůli tomu, že jsem jí dával peníze.“ – „A víte o ní něco?“ – „Volala mně bývalá žena a říkala, že úplně zblbla do jednoho chlapíka – jemu je dvaačtyřicet, má dvě děti, prý se bude rozvádět, a jí je devětadvacet. Konečně prý našla toho pravého! Volat jí ale nebudu, doprošovat se. A taky nechci, aby si myslela, že jí do toho chci mluvit. Ztratil jsem dceru, nemám už nic. Nemám chuť ani vycházet z bytu. Dnes jsem tu poprvé po třech dnech, ale je mi hrozně.“
Cítil jsem tíseň, co se mezi námi rozprostřela. Díval jsem se na neholenou tvář svého krajana, jeho zapadlé oči byly vlhké a prázdné. Pak pomalu vstal a šoural se na záchod. Chodící bolest.
Po chvíli přišel a zasunul se na své místo. A ke mně přišla zevnitř vlnka a říkám: „Zavolejte jí.“ – „Nezavolám. Když pět měsíců nezavolala, tak mne nechce vidět ani slyšet. Nebudu se doprošovat.“ – „Však se nebudete doprošovat. Jste táta, máte přece právo jí zavolat a popřát k Vánocům. Žádné vyčítání. Jistě ji rád aspoň uslyšíte, ne?“ – „To jo,“ připustil. „Já bych jí ani nic nevyčítal. Co dělá, to je její věc. Ale mohla aspoň zavolat.“
„Podívejte, to se může stát. Když se srdce zblázní, tak nevidí, neslyší, myslí si, že dělá jedinou správnou věc na světě. A co je kolem, to nevnímá. Znám to. To se musí odžít a pak to zas opadne.“ – „Vy to znáte? Já takovou zkušenost nemám, prostě tomu nerozumím.“ – „Já to znám, je to hrozně silné. Jenže pak taky může přijít náraz, bolavě prozření, že věci nejsou tak, jak si člověk představoval – ten chlapík například těžko půjde nakonec od dvou dětí. I to se může stát. Ona pak bude psychicky na dně. A bude ráda, že má někde tátu, který jí nevynadá.“
Seděli jsme, cosi se nad stolem uvolnilo. V mé sklenici zbýval poslední hlt vína. Podíval jsem se na krajana: „Moc rád jsem vás viděl, ale musím už běžet. Třeba se tu zas potkáme.“
„Zavolám jí,“ řekl po chvíli. „A díky moc, že jste se stavil.“