KULTURNÍ NOVINY - nezávislé mediální družstvo (production)

Cyklus inscenovaných čtení Hrdina v českém dramatu (psali jsme o něm zde) pokračoval v pražském Divadle u Valšů v tuplovaně sváteční neděli 28. října 2018 pozapomenutým Poslem od Viktora Dyka. Jen několik minut předtím, než se (obrazně řečeno) zvedla opona, označil jeden z mých přátel za hrdiny dnešní doby účastníky Ende Gelände, tedy blokády hnědouhelného dolu v německém Porýní (která v souvislosti se stonavskou tragédií  z 20. prosince 2018 i v očích českých lidí začíná nabývat na hlubším smyslu). Oba fenomény, inscenace 111 let staré hry o lidské morálce a důsledky, kterými nás příroda v době změny klimatu trestá za její znásilňování, se mi jaksi spojily. Všem, které toto spojení zajímá, je určen tento text. Které z vět, promluv nebo dokonce situací lze smysluplně vztáhnout k probíhající změně klimatu a její společenské recepci?

Děj Posla se odehrává v předvečer bitvy na Bílé Hoře. Posel císařských vojsk nesoucí důležitou zprávu o tom, že je třeba svést boj dřív, než českým stavům dorazí posily, najde přístřeší na statku českobratrského sedláka Tomáše Roha. Tento muž, usedlý, čestný a zbožný až k fatalismu, je tragickým hrdinou a zároveň antipodem aktivního, trochu fanfarónského, světaznalého Posla, jemuž štěstí (zatím) přeje a který kromě jiného svede a s sebou odvede Rohovu dceru. Dílo bývá vykládáno jako projev rozporů v politických, zejména taktických názorech a postojích mezi prudkým Dykem a zatím (znovu připomínám, že premiéra Posla byla v roce 1907) spíše mírným Tomášem (!) G. Masarykem. V postavě Roha je ale zároveň tolik moudrosti, že za ní tušíme něco jako autorův obdiv.

Nedlouho po svém vstupu na scénu je náš hrdina i dosti sebekritický: „V líbivé roucho pokory oděl jsem se před Bohem, a přece vina nalezena na mně“. A o něco později: „Domníval jsem se, že umru v počestnosti a že zůstane mi dobré jméno. Byla to pýcha tohoto světa. Bůh usoudil, že má býti trestána.“ Podobně i já jsem přesvědčen, že sebeskromnější životní způsob z nás nesnímá spoluvinu za ničení zeměkoule. Pro jistotu ale připomínám, že jen zkoumám jistou analogii a netvrdím, že každé vypouštění skleníkových plynů je nemravné a každý kyblík směsného odpadu je hříchem.

„Běží o zkoušku, kterou posílá Hospodin; běží o pokutu, kterou stíhá naše viny. Děkujme mu za ni.“ Nevím, kolik soudobých ekologicky orientovaných křesťanů by toto chtělo vztáhnout na naši environmentální krizi. Mrazí mne, když čtu o evangelikálech v USA, kteří přírodní katastrofy vykládají právě jako trest za lidské hříchy – ovšem většinou jen ostatních lidí.

Slova „Símě pravdy boží vzklíčí i na skále. V protivenstvích vyrůstala jeho církev; v moci hynula.“ vložil Dyk v roce 1907 do úst velmi zbožného evangelíka v roce 1620. V roce 2012 to Miroslav Kalousek a spol. ignorovali a „vrátili“ několika „božím“ církvím majetek za mnoho desítek miliard korun, a s majetkem i moc. Nesledujeme teď, jak hynou? Jedna z dědiček odkazu českých bratří (a Petra Chelčického), Bratrská jednota baptistů, to tehdy uvážlivě, zdůvodněně a demokraticky odmítla, více viz například zde.

„Zpustla zem a volá metlu. Pýcha života posedla lidi a ďábel mluví ústy sluhů božích. (…) Je třeba metly.“ Je nás víc, co si myslíme, že lidstvu je třeba nějaké metly, přesněji třeba „katastrofy středního doletu“, aby opravdu přestalo ničit Zemi. Někdo (snad student v diplomové práci nebo přinejhorším já v důchodu), by měl prověřit, zda ten pojem použil první Erazim Kohák, nebo Ivan Dejmal – všimněte si, prosím, že to v každém případě byl hluboce věřící křesťan.

„Můžete zašlápnout jedovatou zmiji, než její jed přinese smrt a zkázu zástupům. Co učiníte, bratře Tomáši? Otče Tomáši?“ „Budu se modliti.“ Mnozí se modlí za ochranu přírody a Země – nevím, jestli to pomáhá. Tomáš Roh nejenže „zmiji“ pod svou střechou nezašlápne, ale svého hosta nikterak nesoudí, a hlavně mu nenechá ublížit – varuje ho posléze před příchodem královských (tj. Fridrichových) vojáků. Jaký by byl rohovský postoj dnes? Jaká odevzdanost, jaký respekt? Máme chtít prosazovat nejrůznější zákony a omezení? Nejsem si jistý a pořád si například myslím, že zákonné omezování edisonských žárovek je špatné. Smíme pohrdat těmi nejrůznějšími plýtvači, příznivci jaderné energetiky a spotřebiteli, byť i nezáměrnými, palmového oleje?

Posel jako by se podobně svěřil do rukou… on vlastně skoro vůbec nemluví skoro vůbec o Bohu. Říká jen „Viděl jsem tolikrát smrt zblízka. Bojoval jsem v tolika sečích a vždycky mne minula. Nesáhla na mne; ještě ne. Není to můj osud. Jsem k něčemu jinému povolán. Nevím, k čemu. Ale vím, že mne něco velikého čeká.“ To by v dnešním kontextu mohlo být poetické vyjádření pro Čechy tak typického technooptimismu. Mám mezi přáteli (i fejsbukovými „přáteli“) několik příznivců jaderné energetiky. Jejich postoj je hodný respektu, nejsou to ostatně žádní lháři ani naivkové. Nebál bych se říci, adekvátně té analogii, že i v jejich postoji je něco velikého, i když mně je to cizí.

Hrdinství blokádníků od Hambachu nemá, myslím, v Dykově dramatu obdobu, leda snad v Rohovu synovi Janovi, který „tak vyrostl, že může poznávati dobré a zlé“. K lítosti svého otce se ale dal ke královskému vojsku – a s ním jde vstříc bělohorské porážce. Toto pesimistické přirovnání nevyplývá z nějakého defétismu, mám to vyfutrované od paní profesorky Librové (1991): „Udělám-li tedy zodpovědně bilanci rychlosti degradace biosféry na straně jedné a malých pokroků v technologických, demografických a hodnotových změnách na straně druhé, a odmítnu-li ideu ekologické totality, musím přiznat, že mi zbývá jediný poctivý postoj: být ekologickým pesimistou.“

Titulní postava Posel, katolík, jinde praví „Bůh s vám zde nezachází dobře; nebo vy jste nestvořili dobrého boha. Neviděl jsem tak smutné země.“ Nevím, čí přesně je to vlastně názor (literární postavy, autora…?), ale vím, že ve mně vzbouzí jakýsi bytostný nesouhlas, a hlavně vzdornou pýchu na „mé“ husitství a „mé“ jižní Čechy. Na Doudlebii, o níž tak výstižně píše Stanislav Komárek: „Oblast obecně slyne vlhkostí, mlhavostí a chladem… (…) Dosti omšelá moudrost pravící, že duše lidu je genuinním vyjádřením povahy kraje, platí pochopitelně i pro zkoumanou oblast. V její mentalitě je cosi bytostně vlastního němectví (ať už je obcovací jazyk německý nebo český), určitá rozšafná těžkopádnost, vážnost a nedostatek smyslu pro jinotaje, prostě schopnost činit vše pouze „tierisch ernst“ (idiom, doslova „zvířecky vážně“, obdoba českého „smrtelně vážně“ – pozn. J. G.). Mentalita Doudlebie je velmi chudá na humor – pokud se v náznacích a rudimentech vyskytuje, pak jen poměrně šibeniční a černý, někdy jen izolované jizlivosti. (…) Lidová poezie je melancholická, hudba na samé hranici durovosti. Některé pojmy jako by zde neexistovaly – třeba rozpustilost, rafinovaná poživačnost a většinou ani sebereflexe – ta je vyhrazena odrodilcům a těm, kdo byli čistou kulturou místních obyvatel vypuzeni. (…) Obecně je v doudlebské oblasti kladen velký důraz na dobrou pověst, dobré mravy, místní zakořenění…“. Jakého že boha jsme si to stvořili? Komárek dále praví: „Doudlebia naturaliter reformata – a to i přes to, že celé území, na české, rakouské i bavorské straně, bylo zcela a bezezbytku rekatolizováno. Je pozoruhodné, že reformaci, zejména kalvínského typu, se nejlépe daří v chladnějších a podmáčených krajích typu Skotska či Holandska (jen pro ilustraci: holandské aardeg – roztomilý – odpovídá etymologicky německému artig – způsobný, dobře vycepovaný). Je vůbec myslitelná reformace polopouštní nebo alespoň středomořská? Asi ne.“

Apoteóza poražených od Bílé hory zformulovaná Palackým, Štúrem, Kollárem, Šafárikem a Masarykem dala o necelých tři sta let později dějinám takový smysl, aby jejich vyústěním byl vznik Československa. O dalších sto let později se ovšem tehdejším vítězům naopak zase vrací (ekonomická) moc. Pro mě je to důkaz, že jednorázové prohry a vítězství nemají z dlouhodobé perspektivy takovou platnost, jakou jim z našeho „časného“ úhlu pohledu připisujeme.