Týjozofská historie
„Nechceš se přijet podívat na divadlo, máš to hodinku vlakem a hrají v tom profesoři z našeho gymplu a paní ředitelka to režíruje a hraje skoro hlavní roli a je dost pěkná?“ vychrlil na mne z mobilu spolužák, který tam učí hudebku. Takovému pozvání se nedá odolat, a tak jsem brzy ráno vyrazil vlakem na veřejnou generálku pro žáky gymnázia. Kamarád na mne čekal na nádraží.
„Co v tom hraješ?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Já nic, ředitelka mi řekla, že na to nemám talent.“
Divadlo bylo plné dětí se zapnutými mobily v rukou. Posadili jsme se do první řady, abychom si mohli představení pěkně vychutnat.
Opona šla nahoru a nějakou chvíli všechno šlo dobře.
Pak se to stalo.
Paní ředitelka v slušivém kostýmu z poloviny devatenáctého století skončila dialog se spoluhercem a zahleděla se k papundeklovým dveřím, kudy měl vběhnout herec, přinášející důležitou zprávu.
Nic. Stalo se to, čeho se herci bojí. Kolega zmeškal výstup. Na jevišti rostla, jak se v divadle říká, palma, a herci se pokoušeli zachraňovat situaci.
„Kde může být, jistě se někde zdržel,“ otázala se paní ředitelka.
„Asi sem nemůže trefit,“ odpověděl inteligentně její jevištní partner, jinak fyzik. Ztratil nervy a s prohlášením „půjdu ho hledat“ kolegyni opustil.
Zoufalé ředitelce začaly vytékat potůčky poty zpod načesané paruky.
„Nu což, zuji si boty,“ pronesla a posadila se na stůl. Zvolna začala rozvazovat šněrovací kotníčkové boty. Před očima se jí dělaly mžitky a tak boty hodila do hlediště.
Dítka v hledišti odložila mobily a začala sledovat paní ředitelku.
„Je zde horko, asi si rozepnu blůzku,“ oznámila zhroucená ředitelka. Měla pěkné růžové kombiné a děti to odměnily potleskem. Na to, že se hrála adaptace Jiráskovy Filosofské historie, to bylo ovšem od paní ředitelky dost odvážné.
V portále sledoval vývoj herec, představující studenta Špínu, měl už dohráno a čekal na děkovačku. Ve snaze pomoci ředitelce vběhl na jeviště.
„Copak to vidím, že by striptýz,“ pronesl pohotově.
Ředitelka, hrající slečnu Elis, obrátila oči v sloup.
„Slečno Elis, Špínu nám zabili na barikádách!“ zařval herec, představující Vavřenu, na kterého se tři minuty marně čekalo, vrhaje se na jeviště. Bohužel přehlédl, že na jevišti se nachází zabitý Špína.
„Dyž seš mrtvej, co sem lezeš?“ zděšeně zvolal Vavřena.
„Bububu, huhu!“ oznámil Špína, aby se vykroutil ze vzniklé situace. Pak už se nedělo nic, oponář zatáhl oponu a děti nadšeně aplaudovaly. Zhroucenou ředitelku odvlekli do šatny a pořadatelská služba, školník s manželkou, vyklízela hlediště. Šlo to rychleji než při požárním poplachu.
„Tyvagi, to bylo dobrý, ani jsem ten tablet nezapnul,“ sděloval spolužák školní krasavici, které po tváři stékaly slzy, u kterých se nedalo přesně určit, zda šlo o dojetí či smích.
„Kdy zase budete hrát?“ otázal jsem se kamaráda, protože jsem pochopil, že je-li přítomen klasický text a inscenační talent, má i tomu nejmladšímu publiku co říct.