PŘEČTENO
Je to velmi svébytný svět, svět básní Jonáše Zbořila v Hostu 10/2018 – nová divočina, nová Antarktida, pětihory, v kterých něco může trvat tak dlouho, až utichl šelest v trávě a na světě zůstala osada jednobuněčných organismů a přitom někde u podchodu se chvěje křoví / a jednou ho divočina ztrestá / že bylo kolaborant, přičemž auta se schovávají v lesích / největším tajemstvím je voda v topení. Poetický svět, ale také nostalgický, tajemný i trochu děsivý. Připomíná sci-fi malby podivných strojů Simona Stålenhaga, monster nikoliv nepodobných dinosaurům zjevujících se či umírajících uprostřed švédského venkova… (nikoliv náhodou, Zbořil se na něj odkazuje). Nová postindustriální kosmologie, mýty probouzející se nové divočiny (ekologický termín, jde o území dříve intenzivně využívané člověkem, nyní opuštěné a ponechané spontánními vlastnímu vývoji), vážné i nadsazené, ironizující: až to tu objeví / řeknou že invazivní / divočina pohltila asfalt / domy i křehké květy automobilů // všechno začaly túje / pohltily bezbranné motoresty / pak se přidaly břízy / břízy ty vždycky // ale za všechno mohly túje / túje vy svině. Tahle poesie je dobrodružství, které mne baví, vcelku i v detailech: svetry vystrkují ruce / chtějí mne vidět; v pondělí nadnárodní tma / svítí lampy a cizí názvy; strč přítomnosti do uší špunty / ať ztlumíš neklid z jiných vesmírů. Na inzerovanou sbírku se těším.
I v nové sbírce Mělké jámy (Weles 2018) zůstává poezie Tomáše T. Kůse civilní, úsporná, nemění se ani poetika ani básnický prostor vymezený v předchozích sbírkách, přesto jde podle mne o sbírku mimořádnou. Soustředěností, přesností pojmenování, kompozicí (střídáním temp, kulis, viděného, slyšeného, myšleného…). Některé verše, sloky bych si s chutí osvojil, mluví ke mne řečí, které je mi velmi blízká: …jako by pruh světla / číhající nad prahem / mohl kdy přestat štěkat do tmy / jako by se od dveří neotvíral pohled / do právě vykopané jámy (báseň domů); při malování / se nábytek sbíhá / vprostřed místnosti / jako stádo před deštěm // k závidění // právo schovat hlavu / mezi ostatní (báseň k závidění). Titulní motiv mělkých jam chápu především jako symbol rozhraní, ostražitého ohledávání hraničního prostoru: mezi dětstvím a dospělostí, synovstvím a otcovstvím, viděným a tušeným, zábleskem a tmou, dosáhnutým, dosažitelným a nedohlédnutelným… ve výseči okna / vidět syna // sedí na kopci / třemi roky hledí / kam nedohlédnu. Na obálce sbírky je červený, úzce přerušený kruh na matném černém pozadí a jen leskem a sytostí černé od pozadí odlišený titul velkými minuskami – krásná obálka zcela sbírku vystihující… rozkročený nade vším / aby / se / nezranil // Nejbližší / křičí do nebe // krvavé větve jabloně (báseň vítezství).
Norský básník Paal-Helge Haugen je ověnčen řadou severských cen a titulů. Ne vždy znamenají taková epiteta ornans, že jde o literaturu, která bude stejně zajímavou i mimo svůj region, u Haugena tomu tak alespoň pro mne tak rozhodně je. Z mnoha důvodů. V případě básnického románu Anne (1969) už jenom kvůli formě. Způsob, jakým Haugen skládá mozaiku románového příběhu, je neokázale dovedný, odstavce napsané různým jazykem, různou optikou, citové, subjektivní je střídáno věcným, objektivizujícím. Svůj postup Haugen komentuje v rozsáhlé autorské poznámce. Kniha se musí, řekněme, komponovat tak, aby prostor kolem se dal vtáhnout dovnitř, aby se čtenáři dala možnost pohybovat se dovnitř toho, co americký skladatel John Cage nazývá totální oblastí… Mnohé zlomky, z kterých je román sestaven, by obstály jako samostatné básně, rozsáhlé epické i krátké blízké haiku: Mezi chladnými kameny hladké ryby / Černé hřbety, a jsou pryč // Déšť v obličeji / Na vodě světlé cestičky. Podobně je tomu v básni Horská pláň (1991), i tady by mnohé sekvence obstály jako samostatné básně: Všechno jsou stopy: / po těžkých ledových saních, / ohladily zem, zakulatily ji, / obrousily // Jdeme klenbou, obtiskem: / velikým průsvitným / negativem mrazu // Za měkkých letních večerů / lze dosud tušit / glaciální dech. Haugenova poezie dává možnost se pohybovat různými směry, dovnitř i vně. Přítomnost, prostá viděná skutečnost, je abstrahována, přesahována, převrstvována, znejišťována – invenčně, působivě, mýtotvorně. Možná že je pozdě. / Možná že mrzne tam kde jsi. / Možná že dveře jsou pootevřené a světlo / dopadá na ojíněnou trávu / a na stopy, možná že ten prázdný večer / dosáhne až k tobě, tam odkud nosíš stíny. / Možná si přidržuješ kabát u krku / pohybem který až příliš dobře znám. / Možná dveře které se zavřou, a tma. / Možná zvuk nad trávou, slabý zvuk / nad trávou pod dechem mezi rty (báseň Patrně zima ze sbírky Nultá zóna vydané v roce 1992). Knihu Kamenné zídky, Horská pláň, Nultá zóna, Anne vydalo nakladatelství Tango, s. r. o. už v roce 2009, stále se však dá koupit.
Vizuální poezií, které mne nepřestává těšit, jsou africké dřevěné masky, drobné obličejové i obrovité nástavcové či ramenní. Některé naivně realistické, jiné dokonale zkratkovitě realisticky doslovné (zejména u zoomorfních masek takové lze najít často), další vysoce stylizované či dokonce symbolicky abstraktní. Masky, v kterých svůj zápas bojoval kánon s originalitou daného řezbáře či vlastní tradice s výpůjčkami odjinud… Masky skrývající identitu nositele, vytvářející novou identitu, novou realitu přesahující zpravidla běžný každodenní svět nositele… V tom lze snadno najít paralelu k básním, jejich formám, poetikám, odkazům, přesahům… V antikvariátu proto zpravidla neodolám, objevím-li knihu s maskami, které se mi líbí. Africké masky od Ericha Herolda (Odeon, 1970) jsou asi nejmenší knihou, která u nás o maskách vznikla (edice Umělecké poklady, formát 10,5 × 15,5 cm, 76 stran), ale jsou v ní vyobrazeny některé z nejkrásnějších masek ze sbírky Náprstkova muzea (viz záhlaví).