TOMÁŠ MAZÁČ: Léta zeměžluče
… Nemám času. / Černou kávu si vařím rovnou z tmy…
Tomáše Mazáče jsem prvně potkal v roce 1996 v souvislosti se svou výstavou v Dolních Kounicích v napůl rozpadlém klášteře Rosa coeli, poté jsme se potkávali opakovaně kvůli knihám, tiskl jsem Tomášovy básně ve Veronice i jinde, Tomáš psal o Welesem vydávaných titulech do KAMu i jinam… nebo mi o nich alespoň sděloval podnětné postřehy. Na jeho básních se mi vždy líbila přímočarost, břitké, jasnozřivé metafory a nezastíraná citovost. Básně-vyznání, prosby, výkřiky, modlitby. Básně, po kterých se stýská.
Petr Čermáček
NĚKDY JE MI LÍTO
Někdy je mi líto, že žiju,
baterka depresí svítí mi do tváře
a učím se na tě zapomínat.
Někdy je mi líto, že tě nemám,
rozbuška těla tvého
vyhodila do povětří můj svět.
Někdy je mi líto, že přicházíš,
donekonečna opakuji stejná slova,
nic nového.
Tvrdý jak dřevo stromu káceného za bouřky,
stromu na dudy.
***
Na krajinu mého srdce
snáší se zimní noc.
Dlouhá jak zpověď vraha
mláďátek betlémských.
Stýská se mi po tobě.
Ještěže v křečovitě sevřených rukou
držím konec provázku
vysokého až do nebe.
Ale já bez tebe nikam nejdu.
LÉTA ZEMĚŽLUČE
Růžově natřené vteřiny s tebou.
Je mně dobře, třebaže popálenému ohněm
nevlastních modliteb za živé.
Modliteb, kdy ses mi zjevovala jen ty,
má nesvatá.
A ještě než můj chraplák vykoktá své amen,
chce se mi tak moc vrátit,
že zůstanu.
***
Milujem se jen ve tmě.
Nočníma očima.
Někdo nám snědl všecko světlo.
A těla zbylo jen na kávovou lžičku.
Beze zpěvu tvých rtů
usínám s lentilkou pod jazykem.
Pro Cháróna.
***
V lisu listopadu drcen
a kane ze mne listí všelijak zbarvené.
Na každém z nich má prosba o milost.
Dopis Ježíškovi.
Anebo spíš tobě, černá labuti.
Vím, že mi unikáš zadními vchody své duše.
Však až umřu,
budu na věčnosti psát ti dolů své básně
milostným labutím perem.
***
Nemám času.
Černou kávu si vařím rovnou z tmy
a čaj o páté piju hltavě
už z plecháčku únorového rána,
co studí do rukou jak marná vzpomínka.
Vzpomínka na včerejšek.
Den poslední vteřiny,
než se zase na chvíli sejdem.
(poslední báseň, 22. 2. 2017, 19:12)
Tomáš Mazáč se narodil v roce 1962 v Zábřehu na Moravě, zemřel v roce 2017. Novinář, mimo jiné působil v letech 1990–1994 v brněnské redakci Lidové demokracie, v letech 1994–1996 a 2004–2006 vedl kulturní přílohu měsíčníku Kam za kulturou. Vydal sbírky Vzdálená setkání (bibliofilsky vlastním nákladem, 1993), Básně (bibliofilsky vlastním nákladem, 1995), Bezmála noc (Blok, 1996) a Jak chutná sova (ŠUŘ Brno, 2002). Zde uvedené básně jsou vybrány z rukopisné pozůstalosti připravované k vydání v edici HeWer (Herberk a Weles) v roce 2019 pod názvem Kde končí tvé jméno, začíná moje amen.
