Počteníčko: Nejnovější idea lidstva
Před desíti lety ptali jsme se: Již mělo lidstvo tolik idejí, ideu náboženství, svobody, národností, jakou bude mít asi poté? A již nyní máme odpověď: ideu peněz! Není nová, ale kupodivu rychle dozrála k nadvládě nad ostatní. Vlastně jsme se měli tenkrát tázat, jakého ještě nového tyrana bude mít lidstvo k překonání. Vždyť lidstvo nemůže být ani bez tyranů. Čím zpočátku byla mu dřevěná modla, byl mu napotom krvežíznivý césar, pak římská tiára, pak surová nadvláda cizích mocnějších národů – nyní je peníz. Vlastně mnoho peněz, bohatství. Dřív míval jen jediný člověk vládu a moc, aby statisíce měly jen porobu a otroctví, nyní má jeden člověk milióny, aby milióny lidí neměly nic. Milionáři jsou nejnovější panovníci planety Země.
A kupodivu rychle ovládla nejnovější idea i národ náš. Ten chudý národ, jemuž chudoba byla spásou, zatočil se do víru všeobecného a pachtí se za penězi. Nejváženějšími podniky „národními“ náhle jsou podniky peněžné. Na Národní divadlo své nemůžem vyžebrati krejcaru, na eskomptování směnek upisují se miliony. O zakládání nových škol ani slechu, zato už bude mít každé místo, které má ročně tři jarmarky, dvě nové banky. O rozpuštění Českého sněmu mluví se pět minut, o akciích té oné banky celý den. Dřív nemohli naši lidé spát, když jsme byli v nejistotě jen stran nějakých voleb obecních, nyní lomcuje jimi zimnice po celou noc, když přichází „ultimo“. Něžnost citu dostala nový směr, „směnka“ je „směnčička“. „stovka“ – „stovička“, „kšeft“ – „kšeftíček“. Vyjde-li nová kniha česká, litují, že se toho papíru neužilo na akcie, třeba německy potištěné. Zakládání čistě peněžitých společností stalo se „národním obyčejem“, místa v časopisech, kde ještě před krátkem skvěly se „programy táborů lidu“, jsou naplněny inzerty, kde možno upisovat akcie. Hus pořád ještě nemá od národa důstojného pomníku na Václavském náměstí, „zlaté tele“ jej tam bude mít co nejdřív.
Je to u nás směrem i způsobem jako všude jinde. Zbohatnout je samo o sobě „cílem“. Peníze měly by být jen prostředkem, ale kdo je má, „dělá“ s nimi zase jen „prostředky“, „prostředky pro prostředky“. Peníze bychom měli mít jen proto, aby nám ulehčily života – pravil kdosi –, ale my máme život proto, abychom jej obtěžkali penězi. Peníze by měly sloužit vědě a umění, ale jsou samy „vědou a uměním“, jak totiž co nejsnadnějším způsobem dostat je z neprozřetelných cizích kapes.
Dřív je zhloupí,
pak oloupí –
jako kat zavazuje člověku dřív oči, než ho popraví. Zakrátko budem mít místo „lidí“ jen peněžníky, a ti – „v bohatství srdce dříve ztvrdne než vejce ve vařící vodě“!
Honba po penězích je všeobecná, alespoň dvacetitisícovým tyránkem chce se každý stát, když to nejde na miliónového tyrana. Lehce ovšem, bez práce, jen tak na burze s notiční knížkou a tužkou v ruce. Jak se stal bohatcem, nikdo se nestará, jen když se stal. Měšec cinká, klobouk dolů! Před rozumem nikdo nesmekne, vždyť nám ten chudák, který jen rozum má, při nejlepší vůli nemůže ničeho z něho darovat. Daruje-li ale někdo, kdo beze vší práce vydělal statisíce, dvacet zlatých na český spolek národní, metá národ vděčností kotrmelce – kdopak vlastně ty statisíce zaplatí? Bohatec koupí si vše, úctu, dobré svědomí, často i zdraví, ano, chce-li, třeba i nesmrtelnost. Sama spravedlnost veřejná nechává železné své vážky se klonit tam, kde je tíže zlata. Vznešený rod nebo vysoké důstojenství nepřidávají ovšem již dávno o sobě cti, duševní hodnota je ale také věcí již vedlejší, ano i dům a statek ztratily již mnoho, a co se od „pořádného“ člověka žádá, jsou jen peníze, hotové peníze, čím víc hotových peněz, tím líp. Je-li vedle toho člověkem hodným, – obrovská zásluha, – „vždyť toho nemá ani zapotřebí!“ Vše, vše se také nyní odměňuje pouze a pouze penězi, umění, ctnost, vlastenectví, srdnatost – čti o těch „krvavých miliónech“ rozdávaných nyní v Německu!
Ale jaká je ta „hotovost“ peněz! Není to ni zlato, ni stříbro, jež vždy lidé ctili, třeba se vždy báli těch kovů „vyzrálých v říši tmy, kde tlejí kostry a žijí jen ropuchy v kámen zakleté“. Peníze jsou teď něčím jiným. Nejsou z kovu. Jsou svařeny dle receptu našich sociálních běd, z bolesti chudiny, ze slz lichvou vynucených, z vyfantované peřiny vdoviny, z chladně provedeného podvodu – ne vždy ovšem, bohudíky, že ne vždy, ale tak strašně často! Jsou skoro něčím imaginárním, pouhé slovo, pouhý papír, ale založený na skutečném otroctví miliónů.
Co platno, musíme se přiznat, že i ta věc je časová. Jde-li někdo na tebe dýkou, nemůžeš přec jen proti němu prázdnýma rukama. Peníze to byly, jimiž chtěli nepřátelé potřít národ náš, není divu, že i národ český začal se rozhlížet po stejné zbrani. Proud po celém světě stejný, kvas po celém světě stejně rozlitý, jenž se musí vykvasit. Snad je to štěstí lidstva, že potírá tyrana teprv po tyranu. Vidíme v tom jeden z největších zákonů dějin. Arci, až bude i nerozumná, šílená nadvláda peněz pohřbena k ostatním nadvládám již dříve ubitým, kdoví kolik a jaké přijdou zas nové. Jdem jen krok za krokem a v stálém boji za cílem svým, k volnosti to a blahu všestrannému i všeobecnému. Nebudem velebit dobu nynější, snad ale její důležitosti porozumíme. Snad má přec pravdu Buckle, jenž pravil: „Peníze nezpůsobily nikdy (!) nic špatného, vždy jen dobré!“ – Žijem rychle, uvidíme!
Jan Neruda: Fejetony. Nakladatelství FRAGMENT, Praha, 2011, s.68–70