A co přehrady?
Jaké jsou mýty kolem údolních nádrží, a jaká je realita? Je třeba přehrady nadále stavět, anebo bychom měli uvažovat o jejich postupném bourání, jako se to děje např. v USA?
Podle definice Světové komise pro přehrady (WCD) má přehrada výšku hráze alespoň patnáct metrů od základů. Přehrady, které nedosahují výšky patnácti metrů, ale mají objem nádrže větší než tři miliony m3, jsou též klasifikovány jako přehrady. V roce 1918 bylo na území dnešní ČR sedmnáct velkých přehrad (jiný zdroj uvádí devatenáct) s celkovým objemem asi 25 miliónů m3, v roce 1990 už to bylo 180 přehradních nádrží s objemem přes 4 miliardy m3. Během téhož období se snížil počet malých nádrží (rybníků, jezer v zákrutech řek, technologických a retenčních nádrží apod.) na 20 % původního stavu.
Podobný trend je v regulaci řek. Zatímco v roce 1918 bylo regulováno pouhých 30 % říčních toků, v roce 1990 to bylo už asi 90 %. Celková délka vodních toků a řek se v průběhu dvacátého století napřímením zkrátila zhruba o třetinu. Z těchto čísel vyplývá, že říční síť prodělala v průběhu století obrovské změny od převážně přírodního systému k systému převážně technickému. Neregulované řeky byly v devatenáctém století běžnou věcí a dnes jsou raritou, kterou je třeba hájit. A to nejen z památkových nebo ochranářských důvodů, ale i z důvodů retence vody v krajině. Odtokový režim z plochy velkých povodí, který není ovlivněný přehradami, je v našich podmínkách spíše výjimkou a povodí řeky Moravy je v tomto smyslu na čestném místě. Přesto se stále objevují snahy o stavby dalších přehrad (Nové Heřminovy) a velkých poldrů (Teplice na řece Bečvě) a také snahy zajistit „profily“ tj. místa pro možnou stavbu přehrad v budoucnosti v počtu 100 až 400 různě velkých lokalit.
Proč?
Klasické důvody pro stavbu přehrad jsou tyto: závlahy, pitná voda, protipovodňová ochrana, vodní energie, rekreace, rybářství. Pokud jde o závlahy, byl tento důvod moderní v době, kdy se usilovalo o soběstačnost ve výrobě potravin a chystaly se gigantické závlahy po sovětském vzoru. Dnes je zřejmé, že je lépe pěstovat takové plodiny, které závlahy nepotřebují. Do toho se samozřejmě nepočítají závlahy skleníků. To jsou ovšem objemy vody, které nevyvolávají potřebu stavby přehrad.
Pitná voda patřila naproti tomu vždy k předním důvodům stavby přehrad a některé z nich tuto úlohu jistě plnily a plní. Ukazuje se však, že kvalitnější a bezpečnější zásoby pitné vody se nacházejí v přírodních zvodních (podzemních prostor s velkou zásobou vody), a především tyto je třeba ochraňovat. Záměr staveb přehrad jak pak často v přímém rozporu s takovou ochranou. Také je třeba preferovat rozmanitost zdrojů pitné vody a zajistit spíše více menších zdrojů pro místní využití. Není příliš strategické a ekonomické vybudovat jeden velký zdroj pitné vody a odtud vodu dopravovat uživatelům na obrovské vzdálenosti.
Protipovodňová ochrana pak pracuje s faktorem strachu a ti, kdo rozhodují, se často přikloní k přehradě, jen aby zajistili bezpečí proti povodním. Ukazuje se ale, že přehrady protipovodňovou funkci neplní a ani plnit nemohou. Mnohde lépe fungují poldry nebo nejlépe usměrnění přirozených rozlivů vody v nivě. Vlastně tu jde o jakési „anti-přehrady“, lidská sídla se chrání hrází a voda se rozlévá všude kolem.
Vodní energii jako cíli stavby přehrad pak nahrává ten nesporný fakt, že vodní energie je obnovitelný zdroj. Poněkud se však opomíjí to, že vodní energii lze v elektřinu přeměňovat i bez přehrad (malé vodní elektrárny, plovoucí elektrárny). Pokud jde o posledně zmíněný účel stavby přehrad, tedy o rekreaci a rybářství, tam jde vždy o nahrazení staršího stavu (tj. rekreace a chytání ryb podél řeky) stavem novým (koupání a rybolov na nádrži).
Občan, v jehož jménu se mají stavět další a další přehrady, je často překvapen, jak se důvod pro stavbu určité přehrady v čase opakovaně mění. Tu je přehrada míněna proti záplavám, později kvůli závlahám, jindy kvůli pitné vodě nebo rekreaci. Často jsou některé údajné funkce zcela neslučitelné (například rekreace a pitná voda) a přesto se současně používají jako beranidlo pro proražení odporu občanů ke stavbě dalších přehrad. Často jako sláma z bot čouhá z úmyslu stavět přehrady jiný důvod. Například mít pocit, že ovládáme řeku. O tom svědčí výrazy vodařské novořeči: vodohospodářský uzel, manipulační řád atd. Někdy jde o to, utratit peníze daňových poplatníků a vydělat peníze na velké stavbě. Upřímně řečeno: beton se dobře fakturuje. Technici a inženýři měli vždy k politikům blíže, hovořili řečí čísel (často vymyšlených), zatím co biologové mumlali latinské názvy jakýchsi neznámých organizmů. Proto tak často politici uvěří technikovi hochštaplerovi spíše než serióznímu přírodovědci. Toto ovšem není kritika vodohospodářů, ale kritika přírodovědců a jejich argumentačních schopností.
Proč proti velkým nádržím biologové a environmentalisté tak brojí? Přehrady způsobují narušení říčního kontinua. To znamená nejen, že jde o překážku v přirozené migraci ryb a jiných vodních živočichů, ale přetrhává se i údolní niva jako významný migrační koridor pro suchozemské živočichy. Z hlediska odtoku vody z povodí dochází k vážnému narušení přirozeného odtokového režimu z krajiny a k významnému zásahu do splaveninového režimu. Před hrází dochází k ukládání plavenin a živin, dochází ke změně teplotního režimu vody v tocích pod přehradou a u přehrad s vodní elektrárnou se negativně projevuje nárazový režim vypouštění vody. Velké přehrady mají ale rozsáhlé sociální dopady, spojené s nuceným přesunem obyvatel ze zátopových oblastí, ztrátou cenných území i kulturních památek.
Stavět? Či bourat?
Ve světě už se masivně přistupuje kromě stavby přehrad i k jejich bourání. V USA je bouraní přehrad samostatný, rychle se rozvíjející byznys. Tam je ale situace od českých poměrů poněkud odlišná. Přehrady mají licence na 50 až 99 let a pokud vyprší licence a investor neobhájí její prodloužení, přehrada se zbourá. K bourání se přistupuje z důvodů ochrany proti záplavám, protože se přišlo na to, že povodním nezabraňují, ale že je naopak často zhoršují (řeka Missouri), z důvodů rybářských (losos), z důvodů ekologických a náboženských (Glen Canyon). První zbouraná přehrada v Evropě byla ve Francii. V roce 1998 byla přehrada Saint-Étienne-du-Vigan na horní Loiře odstraněna průmyslovou výbušninou, a to z ekologických důvodů. Především, aby se umožnil tah lososa.
Myslím, že přehrad je v Česku až dost, a že debata o stavbě dalších by měla začít otázkou zcela legitimní – které zbouráme? Kandidáti jsou, zcela namátkou třeba: Dlouhé Stráně, Nechranice, Nové Mlýny II a III, Štěchovice I a II, Znojmo. Zatím byla zbourána pouze přehrada Bílá Desná (1916) a přehrada Dřínov na Ohři (1982). První byla zbourána nezáměrně účinky povodně, druhá musela ustoupit těžbě hnědého uhlí. Myslím, že hned dalším horkým adeptem na zbourání mohou být jihomoravské Novomlýnské nádrže. Leží na soutoku řek Dyje, Jihlavy a Svratky pod Pálavou a jsou typickým dílem normalizačního socialismu. Nejen tím, že stavba začala v roce 1970 a skončila v roce 1989, ale hlavně proto, že byly postaveny podle chybných předpokladů, v rozporu s názory odborné i laické veřejnosti a celkově špatně. Je to zmetek, tak zjevný, že i ti, co se vodního díla pod Pálavou zastávají, začínají slovy: „Nemělo se to asi stavět, ale když už to stojí...“. Po roce 1990, kdy veřejnost žádala jejich vypuštění, a tedy zrušení dvou ze tří nádrží, se nakonec došlo ke kompromisu. V roce 1995 byla snížena hladina druhé a třetí nádrže o 85 cm. Správce nádrže, Povodí Moravy, ale pohrdá zákony a přesto, že Česká inspekce životního prostředí vydala jasné stanovisko, že hladina musí být ponechána snížená, Povodí Moravy hladinu opět záhy zdvihlo. Soudy všech stupňů i ombudsman dali za pravdu inspekci, hladina je přesto zvýšená. A v roce 2017 přišli s dalším požadavkem na zvýšení hladiny. Ačkoliv žijeme v právním státě, v tomto případě spravedlnosti učiněno zadost nebylo.
Likvidace nežádoucích přehrad u nás tedy bohužel prozatím na obzoru není. Naopak vodohospodáři plánují zaplavení obce Nové Heřminovy, a to přesto, že kvůli údajné protipovodňové ochraně jedné obce (Krnov) se má částečně zničit obec jiná (Nové Heřminovy), což je poněkud absurdní. Existují přitom reálné alternativy na ochranu Krnova, mezi nimiž vyniká návrh na zkapacitnění řeky Opavy přímo ve městě Krnově, který by též umožnil zpřístupnění poříční zóny lidem a zároveň zmodernizoval místní staré mosty a nábřeží.
Nerůst v oblasti přehrad?
Není možné říci, že by přehrady byly z principu špatné nebo dobré. Je ale celkem zřejmé, že ty dobré už byly postaveny a nyní se už plánují většinou ty špatné. Domnívám se, že nejlepší způsob, jak nastolit dohodu, je numerus clausus. Čili říci, že stávající počet přehrad v ČR je konečný a směrem nahoru se nebude měnit. Existuje-li někde plán na skutečně potřebnou dobrou přehradu, přehradu, kde převažují klady nad zápory, je třeba napřed vyhledat přehradu špatnou nebo už neplnící své funkce, a tu zbourat. Bylo by vhodné provést revizi všech stávajících přehrad a srovnat jejich skutečné užitky se slibovanými přínosy, respektive důvody, kvůli kterým byly postaveny. Metody na to existují. Pokud vyjde posouzení kladné – dobře. Pokud je záporné, pak naplánovat dožití a zbourání přehrady v horizontu 20 let. Budou-li ale vodaři plánovat stále jen nové přehrady, je nutné je odmítat, ať už je nazývají profilem, hrází, anebo opatřením.
Tento návrh jsem publikoval již před dvaceti lety, a ještě jsem nezaznamenal ze strany vodařů upřímně míněnou snahu se na funkčnost stávajících přehrad kriticky podívat a ty nefunkční zlikvidovat. A pokud vám připadá moje myšlenka příliš fundamentalistická a radikální, tak si to srovnejte s továrními komíny. Pokud továrna, pro kterou byl komín stavěn, zanikne, uvažuje se primárně o odstřelu tohoto artefaktu. Ve výjimečných případech je pak komín zachován například jako podložka pro antény mobilních operátorů anebo jako podstavec pro hnízdo čápů. A takto je třeba se dívat i na přehrady.