Počteníčko: Vysockij v Disneylandu

Ohňostroj v Disneylandu. Foto Wikimedia Commons

Úryvek ze vzpomínek Mariny Vladyové na jejího manžela Vladimira Vysockého – o tom, že Američané mají v řadě ohledů blíž k Rusku než k západní Evropě, i o tom, že být velkým umělcem znamená nestydět se za své klukovství.

Kdo se víc podobá Američanovi než Sovět? Jaké jsou skupiny lidí střední třídy, které by se bez problému mohly setkat, jedna při rybaření na břehu řeky, jak pije pivo a diskutuje o budoucnosti dětí, druhá na břehu řeky, jak pije jiné pivo, loví ryby a mluví o stejných problémech, které má s dětmi, několik tisíc kilometrů od sebe, a které, kdyby se obrátila zeměpisná poloha (okolí Moskvy a okrajové čtvrti New Yorku) by nemusely nic měnit na svých hlubokých touhách? Rusové a Američané přece! To jsme dobře pochopili v Disneylandu. Protože pokud něco v USA může Evropana šokovat, tak je to naivita, nevkus, typ „nového boháče“, všechno, co naopak okouzluje Sověta, který vystoupí z letadla, a když ho přejde ohromení ze zdánlivého bohatství, najde starý dobrý nevkus, starou dobrou naivitu, dětskou touhu omráčit kamaráda. „Jo! Tihle lidé by si vážně měli rozumět!“ řekneš, sotva jsi přijel.

Právě v Disneylandu cítím, že jsi nejvíc zaujatý. Mluvil jsi o něm už v Moskvě. Viděl jsi snad nějaké televizní vysílání, četl nějaký cestopis, nebo jsi jen slyšel o tom „magickém“ místě? Vím jen, že jít do Disneylandu je absolutní priorita. Ta nepředstavitelná skrumáž falešných zámků, falešných řek, falešných pirátských lodí, falešných vodopádů, přes které přejíždí vláček, kde do sebe naráží dav a cpe se zmrzlinou, hamburgery a hotdogy, ta tě naprosto okouzluje. Přišli jsme brzy ráno a navštěvujeme všechny atrakce, procházíme strašidelné domy, svět nekonečně malého si tě podmaní, pak vybuchneš smíchy, když uvidíš sedm trpaslíků v životní velikosti (jestli to tak mohu říct), kteří na pozadí kulis vypadají, že jdou do práce. Pozoruji tě, protože všechno tady je jenom jako a pro znalého člověka, který se zabývá filmem a divadlem, je to až moc nápadné. Ale ne, podle tvých vykulených očí, které přecházejí z jedné věci na druhou, a podle tvého radostného výrazu je jasné, že jsi opravdu celý pryč.

Možná mě nakazilo tvé nadšení, v galerii hologramů začnu tleskat. Taky je to opravdu skvělé. Slavnostní sál, jakoby opuštěný a zaprášený, kde obrovské pavučiny vytvářejí spleť stříbrných nitek, se najednou dá do pohybu a ožije nehmotnými bytostmi, jsou tu markýzy a malí markýzové, orchestry a sluhové. Mozartova hudba je zve k tanci a oni začínají kroužit v jakémsi zpomaleném filmu mimo čas. Velice nás to zaujalo, působí to překvapivým dojmem. Jako bychom viděli vzácné příznaky minulosti. Ale ta iluze rychle zmizí a jsme zas v davu, kde se škodolibou radostí zjišťuješ, že velké zadky nejsou jen výsadou Ruska. Musím říct, že jsem málokdy viděla tolik obézních lidí, oblečených bez jakýchkoli komplexů v pruhovaných nebo kostkovaných bermudách, což nijak nezeštíhluje, jak pojídají obrovské porce zmrzliny s čepicí šlehačky. I my jsme se přejedli nejpodivuhodnějšími jídly, žaludek máme nafouklý ze spousty ledových Coca-Col – je úmorné vedro – a nohy opuchlé, jak jsme chodili, přelézali, přešlapovali, a když nakonec sedíme na chodníku a čekáme na auto, cítím se vyčerpaná a je mi skoro špatně, zato ty jsi veselý, získala si tě tahle dětsky naivní Amerika, která se opravdu hodně podobá davu, jaký se dá za horkých odpolední vidět na břehu řeky Moskvy, kde jsou muži v tílku a ženy překypující z podprsenek ze silné bavlněné látky, s mokrým, v rozích zavázaným kapesníkem na hlavě, a kluci v dlouhých černých trenýrkách ve stylu fotbalistů z dvacátých let, kteří si jako všichni kluci na světě hrají na válku… Na válku, které se všichni ti lidé od Disneylandu po břehy ruských řek bojí ze všeho nejvíc a kterou přesto nedokáží zažehnat tím, že by se dohodli o odzbrojení.

Na tohle téma filosofujeme po celou zpáteční cestu do našeho přepychového hotelu, klimatizovaného a odhlučněného, tam se po ledové sprše svalíme na obrovskou postel a celou noc prospíme beze snů.


Marina Vladyová: Vladimír aneb Zastavený let. Přeložila Markéta Vinická. Albatros, Praha, 2005.


25. ledna uplyne 81 let od narození Vladimira Semjonoviče Vysockého. Ukázku z jeho tvorby jsme přinesli zde